Zen

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Zen (禅, zen, čín. čchan) je buddhistický směr, který vznikl v Číně kolem šestého až sedmého století našeho letopočtu a ve dvanáctém století se rozšířil i do Japonska. Spojuje v sobě prvky mahájánového buddhismu s čínským taoismem a konfucianismem. Zabývá se možností okamžitého probuzení a to především pomocí meditační praxe a systému otázek zvaných kóany.

Vznik zenového buddhismu

Zenový buddhismus vznikl s příchodem buddhistického učení do Číny, kde již existovala rozvinutá filosofie taoistická a konfuciánská. V taoismu existuje představa podstaty univerza (tao), která není popsatelná slovy. Důležitým pojmem taoismu je také ne-konání (wu-wej), což má být ideální způsob existence člověka. Takové jednání není zaměřeno na určitý výsledek a probíhá bez úsilí, v souladu s lidskou přirozeností a vesmírným řádem. Jednání v souladu s vesmírným řádem je také znakem konfuciánského ideálu člověka – mudrce. Tato učení korespondují s buddhistickou naukou, především s učením školy Madhjámika, která učí o prázdnotě a nepostižitelnosti skutečné podstaty světa, a s buddhistickou snahou o ne-dualistické, neposuzující myšlení (více o škole Madhjámika viz heslo Ekwan). (Watts 1995, 88)[1]

Buddhismus se dostal do Číny už v 1.stol. našeho letopočtu. Buddhistické komunity v Číně sestávaly zpočátku zejména z indických mnichů. Učení buddhismu bylo nejprve předáváno především ústně. Postupem času však přibývalo čínských věřících a bylo potřeba buddhistickou nauku přeložit do čínštiny. Jedním z nejznámějších překladatelů byl Kumárdživa (343 – 413). (Heirman, 67-176)[2] V jeho dílech a v dílech jeho žáků Seng-čaa (384 – 414) a Tao-šenga (360 – 434) se objevují první myšlenky příbuzné zenu. Tao-šengovo učení spočívá na doktríně okamžitého probuzení. Jedná se o probuzení, které je uskutečněno v jediném záblesku vhledu, v náhlém prozření. Toto okamžité probuzení se nazývá čínsky tun-wu, japonsky satori. Zmínky o okamžitém probuzení nacházíme také v indické Lankávatára sútře (Sútra o sestoupení do Lanky, údajně 350 – 400 n.l.), která hovoří jak o postupném probuzení, tak o probuzení okamžitém. Na tuto sútru se odkazoval také Bódhidharma (viz níže). Zen vznikal v Číně jako jeden z více buddhistických směrů. V době jeho rozmachu v 8. až 10. stol. vzkvétaly v Číně např. také školy Tendai (čín. Tchien-tai) a Kegon (čín. Chua-jen). (Watts 1995, 92-101)[1]

Za legendárního zakladatele zenu je považován indický mudrc Bódhidharma (6. stol. n.l.) (jap. Daruma), který měl v r. 520 přijít do Číny. Údajně dorazil k císaři Wu z Liangu, který byl podporovatelem buddhismu. Pro strohost a přísnost své doktríny si však nezískal císařovu přízeň a odešel. Linie jeho žáků měla předávat jeho učení, které nebylo sdělováno slovy, ale „od mysli k mysli“. Předpokládalo se, že toto učení se předávalo už od Buddhy Šákjámuniho. Za historického zakladatele zenu lze považovat až šestého patriarchu, mistra Chuej-nenga (638-713). Různé školy zenového buddhismu se snažily legitimizovat své učení odvozováním svého původu od Bódhidharmy, později se odkazovaly právě na Chuej-nenga. Je však pravděpodobné, že zenové učení nepřišlo z Indie, ale že se jedná o ryze čínskou adaptaci a interpretaci buddhistického učení. Legenda o Bódhidharmovi byla nejspíše vytvořena uměle. (Foulk, 439-452)[3]

Zenový (čín. čchan) buddhismus se během Sungské (960 - 1279) dynastie se stal dominantní formou buddhismu v Číně. (Foulk, 453)[3] Vzkvétal zde až do doby dynastie Ming (1368 – 1643), kdy byl pohlcen školou Čisté země. (Watts 1995, 118)[1]

Škola Sótó a škola Rinzai

Po smrti Chuej-nenga se zenová tradice rozdělila mezi jeho žáky a vzniklo tak několik odlišných proudů zenu: Sing-s' se stal zakladatele školy Sótó (čín. Cao-tung). Chuaj-žang (zemřel 775) a jeho žáci utvořili linii školy Rinzai (čín. Lin-ťi), pojmenovanou po Lin-ťim (zemřel 876), jednom ze žáků této linie. Školu Sótó přinesl z Číny do Japonska mnich Dógen (1200 – 1253). Mnich Eisai (1141 – 1215 ) přinesl do Japonska učení školy Rinzai. Zenový buddhismus byl v Japonsku podporován ze strany šógunátu, protože jeho učení vyhovovalo potřebám válečnické třídy, která se v té době dostala k moci.

Škola Sótó klade důraz na meditaci vsedě, tzv. zazen. (více o meditaci školy Sótó viz heslo Dógen), zatímco škola Rinzai k meditační praxi navíc přidává cvičení pomocí systému kóanů (viz heslo Eisai). Obě školy kladou důraz na nezasahování do běhu myšlenek. Mysl nelze považovat za předmět myšlení nebo činnosti, snahy o její postupné pročišťování v duchu ostatních buddhistických škol tedy postrádají smysl. Buddhovská přirozenost je přítomna neustále v každém člověku a nelze ji tedy dosáhnout žádnou snahou. Za jeden z nejdůležitějších prvků zenového buddhismu je možno považovat spontaneitu a neustálou bdělost, vědomé prožívání každého okamžiku.

Gozan

Gozan je název pro organizace nejdůležitějších zenových klášterů v Japonsku. Odvozuje se od svazku pěti sungských zenových klášterů, který vznikl pod patronátem císaře. Tento svazek se stal vzorem pro založení podobných organizací klášterů školy Rinzai v Kjótu a Kamakuře. Kamakurský gozan zahrnuje kláštery Kenčódži, Engakudži, Džufukudži, Džóčidži a Džómjódži. Kjótský gozan sestává z klášterů Tenrjúdži, Šókokudži, Kennindži, Tófukudži a Mandžudži. Hlavním chrámem kjótského gozanu je chrám Nanzendži. Organizační systém zenových klášterů se však postupně stával složitějším. Slovo gozan (čín. wu-šan) znamená doslova „pět hor“. Slovo hora je přeneseným pojmenováním pro klášter, které byly v Číně často zakládány na vrcholcích hor. Mniši z klášterů gozan se často účastnili života u dvora, kde působili jako učitelé, učenci nebo umělci. (Filipský 1996, 151; Parker 1995, 103-104, 115)[4][5]

Zen a umění

Společně se zenovým buddhismem přišlo do Japonska mnoho kulturních prvků dynastie Sung. Jednalo se například o etiketu přípravy čaje, kaligrafii, tušovou malbu, poezii a jiné. V těchto uměních bylo usilováno o dosažení přirozenosti a zdánlivé nahodilosti, a byla proto spojována se zenem.

Tušová malba (jap. sumie) je typická tím, že bohatě využívá prázdné, nepomalované plochy obrazu. Nejslavnějšími mistry tušové malby jsou např. Seššu (1421 – 1506) či Muso Kokuši (1275 – 1351). V souvislosti s ní byla pěstována kaligrafie a rovněž poezie, neboť básně byly často součástí obrazů. V poezii se prvky zenu projevují např. v básnické formě haiku a to především v úspornosti a důrazu na zobrazování skutečnosti bez příkras a komentářů. Zenový důraz na jednoduchost a přirozenost se také projevuje v tradici čajového obřadu (více viz Sen no Rikjú), ke které se váže propracovaná estetika týkající se keramiky, aranžování květin (ikebana), úpravy zahrad apod. Zenové prvky jako bdělá přítomnost a spontaneita byly zdůrazňovány také v bojových uměních, jako byly šerm či lukostřelba. (Watts 1995, 185-200)[1] [6]

Citační zdroje