Zaibacu

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Zaibacu (財閥 zaibacu) označuje typické japonské obří monopolní koncerny, které začaly v malém počtu vznikat na počátku období Meidži v 80. letech 19. století a jejich řízení a kontrolu většinou spravovala jediná rodina. Vláda byla v tomto období ochotna udělit finanční pomoc podnikatelům, kteří přislíbili pomoc při budování nového hospodářského systému. Díky tomu bylo poměrně malé skupině představitelů hospodářských kruhů umožněno získat kontrolu nad většinou moderních odvětví japonského hospodářství (Reischauer 2009, 195)[1].

Růst monopolů zaibacu byl několikanásobně rychlejší než růst samotné japonské ekonomiky a do 20. let 20. století tak tyto koncerny ovládaly značnou část hospodářského potenciálu země. Toto své výsadní postavení si udržely až do kapitulace Japonska ve druhé světové válce, kdy byly zrušeny v rámci MacArthurových reforem (Collcutt 1997, 206)[2].

Mezi nejsilnější monopoly, které jsou obvykle uváděny jako ukázkové příklady, patří Micui, Micubiši, Sumitomo a Jasuda. Firmy sdružující se do systému zaibacu se nesdružovaly na základě žádných výslovných ujednání, ale přesto byly schopny pokrýt široké spektrum různých oblastí podnikání. Například společnost Micubiši dokázala sama zajistit celý proces od vytěžení surovin přes jejich následné zpracování až po prodej na zahraničních trzích. To vše navíc financovala svou vlastní bankou. Druhý z monopolů, společnost Micui, zaměstnával na vrcholu své slávy zhruba milion lidí přímo v Japonsku a další milion v koloniální říši a v zahraničí (Reischauer 2009, 196)[1].

Stále diskutovanou otázkou bývá efektivita systémů zaibacu. Větší procento ekonomů se přiklání k názoru, že tento systém byl ve své době nadmíru efektivní a že jeho zavedení v této podobě bylo téměř nevyhnutelné. Vzhledem k dřívější izolaci a určité ekonomické zaostalosti Japonska před obdobím Meidži byla následná kumulace kapitálu, kvalifikované pracovní síly a technického know-how v soukromých rukou více než přirozená. Monopoly navíc poskytovaly státu dostatečnou podnikatelskou sílu, jelikož díky ziskům z prosperujících odvětví byly schopny pronikat do nových oblastí.

Vztahy mezi zaibacu a politickými stranami nejsou dodnes dostatečně prostudovány, je ovšem zřejmé, že i přes svou zjevnou nedemokratičnost byly monopoly ve velké neshodě s militarismem, který se touto dobou v Japonsku formoval. Stoupenci militarismu patřili před válkou také k největším kritikům zaibacu, které byly vyhodnoceny jako prozápadní, městské, liberální a zkorumpované. Na druhou stranu začaly zaibacu hrát klíčovou roli od roku 1937, kdy se Japonsko stále více nořilo do vznikajících válečných konfliktů, a monoply ovládaná odvětví se tak stala skutečným jádrem válečného hospodářství (Reischauer 2009, 197 – 198)[1].

Výsadní postavení zaibacu skončilo v roce 1946, kdy byly rozpuštěny v rámci realizace reforem Douglase MacArthura, který působil na území okupovaného Japonska jako vrchní velitel spojeneckých sil (SCAP). Nejdůležitější koncerny zaibacu byly zrestrukturalizovány a odděleny od rodů, které tvořily jejich jádro. Po nějakou dobu byly dokonce zakázány jejich původní názvy. Postupem času se ovšem vrátily k názvům původním a do vedoucích pozic byly, místo jednotlivých rodů, dosazeny nové formace, u nichž bylo možno vysledovat jejich původ. Ty se postupně měnily v seskupení kolem bank, které vytvářely jejich jádro. Vznikla tak průmyslová seskupení keirecu (Collcutt 1997, 208)[2].

Citační zdroje