Wacudži Tecuró

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Tecuró Wacudži (和辻哲郎Wacudži Tecuró, 1889-1960) byl jeden z nejvýznačnějších japonských filozofů. Narodil ve městě Himedži v prefektuře Hjógo jako syn lékaře. Již v mládí obdivoval individualismus v dílech romantika George Gordona Byrona (1788-1824) a Friedricha Nietzscheho (1844-1900). Studoval na Tokijské císařské univerzitě a během studií vypracoval práce o Nietzschem, Arthuru Schopenhauerovi (1788-1860) a Sørenu Kierkegaardovi (1813-1855). Podobně jako spisovatel Sóseki Nacume (1867-1916), jehož studijní skupinu Wacudži navštěvoval, si postupně začal Wacudži uvědomovat i negativní aspekty západního individualismu a překotného přejímání moderního západního způsobu života. Po smrti Sósekiho Nacumeho sepsal Wacudži vzpomínkovou stať publikovanou v roce 1918 (Carter, 2004)[1].

Přibližně od roku 1917 se Wacudži počal věnovat západní filozofii mnohem kritičtěji (Carter 1996, 2)[2]. Ve svých dalších pracích se zaobíral antickou filozofií i kulturním významem raného křesťanství. V této době však začíná hlouběji studovat i raný buddhismus a konfucianismus. V roce 1920 vychází první díl jeho práce Nihon kodai bunka (Stará japonská kultura, 1920, 1926, 1934), kde se, mimo jiné, věnoval například zenovému buddhismu a pro filozofii znovuobjevil spisy mnicha Dógena (1200-1253) (Carter 1996, 4)[2].

V roce 1927 byl Wacudži vyslán Kjótskou univerzitou, kde působil jako profesor etiky, na studijní pobyt do Německa. A při této příležitosti procestoval i Itálii a Řecko. Jeho zahraniční pobyt byl inspirací ke stěžejní práci Fúdo: Ningengakuteki kósacu (Klima: antropologická zkoumání, 1935), kde položil základy pro kulturní komparaci Západu a Východu. Wacudži v této práci poukazuje na vztah mezi klimatem a historií, přičemž klimatem rozumí nejen podnebí, ale také zeměpisnou polohu, faunu či flóru, což vše vytváří kontext vztahů v uspořádání společnosti a postoje jedinců (Carter 1996, 5)[2]. V tomto díle se objevuje také jeho ústřední koncept aidagara(souvztažnost)(Vojtíšková 2013, 5)[3]. Aidagara je prostor mezi jedinci, ve kterém se stýkají všechny vztahy a spojení, přičemž se jedná nejen o vztahy mezi lidmi, ale také vztahy jedince ke společnosti či klimatu. Lidé se do světa rodí již jako společenští tvorové zařazení do mnoha vztahů, kontextů a povinností. Člověk tedy existuje v prostoru mezivztahů aidagara a musí se v nich pohybovat. Na formování těchto teorií měla význačný vliv fenomenologie Martina Heideggera (1899-1976, především jeho kniha Bytí a čas) a práce japonských filozofů Kjótské školy (Kjótogakuha), například Hadžimeho Tanabeho, ke které bývá Wacudži myšlenkově řazen (Carter, 2004)[2].

V roce 1935 vyšlo jeho dílo Ningen no gaku to šite no rinrigaku (Etika jako věda o člověku) a jeho další význačné dílo Rinrigaku (Etika) vznikalo mezi léty 1937 až 1949 (LaFleur 1996, Vii)[4]. Wacudži v něm kritizuje koncept i praxi západního individualismu a snaží se formulovat etiku, která odpovídá japonskému myšlení. Dílo je reflexí myšlenek mnoha význačných západních filozofů, které jsou v dialogu konfrontovány s východní tradicí (Carter 1996, 3)[2]. Wacudži zde pracuje s pojmy ningen (člověk) a ningen sonzai (lidské bytí), které definuje. Podle Wacudžiho se má etika zabývat zákony společenského bytí (Carter, 2004)[2].

Od roku 1934 až do roku 1949 Wacudži zastával post profesora na Tokijské císařské univerzitě (Carter, 2004)[2]. Jeho dílo vznikalo zejména během 2. světové války, proto bylo po jejím skončení považováno v Japonsku za příliš kontroverzní a konzervativní a bylo v akademickém prostředí na nějaký čas upozaděno (LaFleur 1996, viii)[4]. Wacudžiho zkoumání mělo významný vliv na jeho žáka Jasua Juasu (1925-2005).

Citační zdroje