Uehara Senroku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Senroku Uehara (上原専禄 Uehara Senroku, 1899-1975) byl vlivný japonský historik a myslitel. Uehara se narodil v Kjótu a vystudoval Tokijskou obchodní univerzitu (dnešní univerzita Hitocubaši). Mezi léty 1923-1926 studoval na Vídeňské univerzitě středověkou historii. Po návratu do Japonska působil jako profesor ekonomických dějin západních zemí, později v letech 1946-1949 pracoval jako rektor na univerzitě Hitocubaši. Zkušenosti z 2. světové války ho dovedly k myšlence, že je třeba opětovného zamyšlení se nad přístupy historiografie a výuky dějin. Pro historická zkoumání zavedl pojem šutaisei (subjektivita) a sekai ninšiki (globální historické vědomí). Uehara byl také členem Japonské unie učitelů (Nihon kjóšokuin kumiai), působil na Národním výzkumném ústavu pro vzdělávání (Kokumin kjóiku kenkjúšo) a svou prací významně přispěl zejména k reformování japonského vyššího vzdělávání.

Ačkoliv se Uehara původně specializoval na evropskou středověkou historii, využil své znalosti pro práce, které se věnovaly etnické identitě Japonců v kontextu světových dějin. Používal pojem minzoku bunka (etnická národní kultura). Uehara například tvrdil, že tzv. etnický nacionalismus (národ je definován jako etnikum) nevznikl v Asii jako reakce na rozšíření západního kapitalismu do východní Asie, ale je naopak fenomén evropský. Uehara měl za to, že z historického hlediska měli Japonci povědomí o sobě jako o „etnickém národu“ poměrně slabé. Uehara kritizoval například přijetí Sanfranciské mírové smlouvy z roku 1951, neboť prý utvrzuje v Japoncích válečnou víru v Japonsko jako „etnický národ“ a umožňuje budoucí agresivní jednání Japonska vůči sousedícím státům. Uehara se domníval, že představa národa jako etnika je spíše vlastní západním státům, a aktivně navrhoval hledat cestu pro mír a harmonii ve spojenectví celé Asie (Doak 1997, 307)[1].

Během vyjednávání o obnovení bezpečnostní smlouvy s USA v roce 1959 byl Uehara jedním z kritiků smlouvy a výrazně proti obnovení protestoval. Po přijetí smlouvy nakonec Uehara opustil posty, které zastával, a stáhl se z veřejného života. Začal se plně věnovat zkoumání Ničirenových spisů. Ovlivněn buddhismem a smrtí manželky vytvořil teorii věnující se formování subjektivity za pomocí vztahů duší zemřelých a žijících lidí. Ueharovy sebrané spisy čítají 28 svazků. Je autorem například knih Doicu čúseiši kenkjú (Studie dějin německého středověku, 1942), Doicu čúšei no šakai to keizai (Německé středověké hospodářství a společnost, 1949) a Sekai ni okeru gendai no Adžia (Dnešní Asie ve světovém kontextu, 1956). [2][3]

Citační zdroje