Tendai

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Tendai (天台, Tendai) byl zakladatelem buddhistické školy Tendai v Japonsku byl mnich Saičó (762 – 822, posmrtný titul Dengjó daiši). Saičó byl velmi inteligentní a schopný mnich a díky svým schopnostem se vypracoval na místo oblíbence císaře Kanmua (737 – 806), který mu umožnil vycestovat za studiem do Číny. V Číně pobýval v letech 804 až 805 a podstatnou část pobytu strávil v klášteře na hoře Tchien-tchaj. Po návratu do Japonska se Saičó, který využil znalosti získané v Číně, rozhodl založit školu Tendai. K tomuto rozhodnutí přispěla i jeho nespokojenost s doktrínami a celkovým stavem narského buddhismu. (Mason a Caiger, 2007)[1]

Škola Tendai se ve svém učení opírá především o Lotosovou sútru (Mjóhó rengekjó). Lotosová sútra je zejména pro svá prostá podobenství a tvrzení, že ke spáse stačí pouze čistá víra, jedním z nejoblíbenějších buddhistických textů vůbec. Další částí učení školy Tendai je i kult buddhy Amidy, neustálé meditování o jeho spasitelském poslání a také vzývání jeho jména (nembucu).

Saičó si jako centrum svého působení nechal v roce 877 vybudovat klášter Enrjakudži na posvátné hoře Hiei nedaleko Kjóta. Hora Hiei byla odpradávna považována za manifestaci božství a proto bývala tradičně domovem horských poustevníků. Volba této hory tedy nebyla náhodná, a Saičó tak položil základy horského buddhismu. Saičó během svého života usiloval o to, aby Enrjakudži získal císařské povolení k vysvěcování nových mnichů. Nakonec se mu ale toto jeho přání splnilo až posmrtně. Klášter Enrjakudži se stal důležitým místem pro řadu významných japonských mnichů, myslitelů a duchovních reformátorů. (Earhart 1999, 50, 51)[2]

Mezi důležité mnichy, kteří patřili ke škole Tendai a působili na hoře Hiei, patří například Ennin (794 – 864), Enčin (814 – 891) a nebo Rjógen (912 – 985). Ennin i Enčin byli na studijní cestě v Číně a odtud přivezli znalosti esoterické praxe. Po smrti obou těchto významných mnichů vznikly dvě frakce, které spolu soupeřily o to, kdo bude opatem chrámu Enrjakudži. Mniši hlásící se k odkazu Ennina vytvořili frakci sanmonha (horská sekta), kdežto mniši hlásící se k Enčinovi, kteří později Enrjakudži opustili a uchýlili se do kláštera Ondžódži (Miidera), zformovali frakci džimonha (chrámová sekta). Vzájemný souboj obou frakcí, který vyústil i v ozbrojené střety, znamenal pro školu úpadek na několik desetiletí. Situaci se podařilo zvrátit až s mnichem Rjógenem (912 – 985), osmnáctým opatem kláštera Enrjakudži. Tomu se podařilo obnovit prestiž Enrjakudži, a to i díky podpoře bohatého rodu Fudžiwarů. Mocný klášter Enrjakudži poté přitahoval mnichy z celé země a postupem času si vybudoval vlastní armádu válečných mnichů sóhei. Ti několikrát sestoupili z hory do Kjóta a vyhrožovali násilím, pokud nebudou splněny jejich požadavky. V 16. století byla moc Enrjakudži tak velká, že začal představovat nebezpečnou hrozbu pro Odu Nobunagu (1534 – 1582), který se pokoušel v té době sjednotit Japonsko pod svou vládu. Oda Nobunaga tedy se svou armádou Enjrakudži napadl, mnichy zmasakroval a klášter vypálil. I přesto se ale mnichům podařilo Enrjakudži znovu postavit a dodnes je tento klášter jedním z nejnavštěvovanějších buddhistických center v Japonsku. (Johnston 2000, 690)[3]

Citační zdroje