Taoismus v Japonsku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Taoismus v Japonsku

Taoismus se dostal do Japonska během období intenzivního přejímání čínských kulturních vlivů. Taoistické kosmologické doktríny začaly být využívány k věštění nejprve u císařského dvora, ale postupně se dostaly do obecného povědomí a pronikly do kultury a tradic obyčejných lidí. Z taoistického učení se v Japonsku nejvíce projevila tradice uctívání tzv. nesmrtelných, dále teorie o pěti prvcích a působení jin a jang, důležité místo v tradiční kultuře zaujal také čínský kalendář sestavený podle taoistických principů.

Ačkoliv se za zakladatele taoismu považuje Lao-c', jeho nejstarší kořeny pocházejí zřejmě z dávných čínských lidových zvyklostí a náboženství. Kromě filosofické formy taoismu vznikla v Číně také náboženská forma taoismu (zhruba v období od konce dynastie Chan, 206 p. n. l. – 220 n. l.). Taoismus jako náboženství se soustředí na hledání nesmrtelnosti a uctívá některé poustevníky a askety jako nesmrtelné božské bytosti. (Senda 1996, 151)[1]

Do Japonska přišel taoismus spolu s ostatními kontinentálními kulturními vlivy. Období jejich nejintenzivnějšího přejímání spadá do 6. - 8. stol. n. l. Na rozdíl od Koreje ale do Japonska nikdy nedorazili taoističtí kněží. Náboženský taoismus se ale uplatnil ve dvorském životě. Mnoho dvořanů v 7. stol. věřilo v učení onmjódó a vykonávalo rituály s ním spojené. Již v této době se rovněž provozovala astrologie či rituály exorcismu podle taoistické doktríny. Dvořané se začali řídit čínským kalendářem. Stavby byly projektovány s ohledem na čínskou geomancii, která rovněž zahrnovala taoistické principy. Taoistický důraz na soulad s přírodou byl ve shodě s domácím šintó. Praktiky taoismu se proto staly časem součástí lidového náboženství, zvyků a chápání vesmíru. Japonští lékaři uplatňovali při své práci taoistickou zdravovědu, která zahrnovala půsty, specifické stravovací návyky, dechová cvičení apod. Taoistická zaříkání byla převzata a přizpůsobena i buddhismem. Silný vliv taoismu se objevuje také v náboženství šugendó, které začalo nabývat jasnější formy kolem 8. stol. a klade důraz především na získání nadpřirozených sil náboženskou praxí a askezí. Šugendó zahrnuje mimo jiné taoistická zaklínadla i prvky taoistické vnitřní alchymie (viz heslo taoismus). ( Winkelhöferová, 2006, 152-153; Kubo 1996, 185-186)[2][3]

Jednou z nejvýznamnějších stop, které taoismus v japonské kultuře zanechal, je učení onmjódó (cesta jin a jang) a gogjó neboli učení o pěti prvcích, které působí ve vesmíru. Tato doktrína je pravděpodobně starší než taoismus, ale byla zahrnuta do taoistického pojetí světa a plně se v něm rozvinula. Gogjó rovněž souvisí s lunárním kalendářem. Každý z elementů má dvě podoby, kladnou a zápornou, celkem tedy existuje deset podob přírodních elementů. Jejich kombinací s dvanácti symboly zvířetníku (džúniši) vzniká šedesátiletý cyklus. Kalendář vytvořený dle principů onmjódó určoval také šťastné a nešťastné dny pro určité druhy činnosti. Tyto dny se opakují v šestidenních cyklech. Dodnes lze v Japonsku zakoupit kalendáře s vyznačenými dny cyklu. ( Winkelhöferová 2006, 147-148)[2]

Vliv taoismu se také projevuje na japonském konceptu poustevníka či svatého muže. Podle představ taoismu získá člověk, který se ztotožní s Tao, nadpřirozené schopnosti. Takový člověk je nazýván nesmrtelným. V Japonsku se těmto nesmrtelným říkalo sennin (poustevník) nebo šinsen (božský poustevník). Legendy o nesmrtelných byly známy v Japonsku už v 6. stol., jak ukazují např. záznamy v Nihon šoki (Záznamy o naší zemi, 720). Nesmrtelní jsou v náboženském taoismu uctíváni jako božstva. Jedná se o skupinu legendárních postav (mužů i žen), kteří přebývají v horách, na vzdálených ostrovech či v Tokojo no kuni neboli v Zemi věčné neměnnosti. Vládnou nadpřirozenými silami, např. schopností létat či chodit po vodě. Těchto schopností dosáhli usilovnou meditací či asketickým životem. Nesmrtelní jako Kiku džidó (Chryzantémové dítě), Rafusen (Nesmrtelný z hory Lofu), Tóbósaku (Důstojný muž východu), Seióbo (Královna matka západu) pocházejí z původních čínských legend. V Japonsku pak mezi nesmrtelné přibyly i další postavy. Nejvýznamnější z nich je legendární zakladatel šugendó En no Ozunu. Dalším nesmrtelným japonského původu byl Kume no sennin, ten však o své nadpřirozené schopnosti přišel, neboť podlehl pozemským vášním. (Winkelhöferová 2006, 132, Kubo 1996, 185)[2] [3]

S taoismem souvisí také tzv. sedm bůžků štěstí (jap. šičifukudžin). Jedná se o skupinu božstev, které mají přinášet blahobyt, štěstí a dlouhověkost. Jednotlivá božstva pocházejí ze šintoistické, buddhistické i taoistické mytologie. Tato tradice je živá i v moderním Japonsku. (Winkelhöferová 2006, 131-132)[2]

Přestože jsou prvky náboženského taoismu a taoistické chápání vesmíru pevně zakořeněny v tradiční japonské kultuře, jsou většinou považovány za původní japonskou tradici a s taoistickou doktrínou nejsou nijak spojovány. Vazby na taoismus však existují v lidových pověstech, např. v Taketori monogatari (Příběh o hledači bambusu, přelom 8. a 9. stol.). Kagujahime, hlavní protagonistka příběhu, zanechává císaři lektvar nesmrtelnosti. Taoistický důraz na nesmrtelnost a dlouhověkost se odráží také ve známém pokřiku „banzai“, který se odvozuje od čínského wansuej neboli „deset tisíc let“ a původně se vztahoval k taoistickému pojetí dlouhověkosti. Taoistické prvky lze rovněž nalézt v oslavách svátku hinamacuri, taoistický původ má údajně i pověst vážící se k svátku tanabata. Profesor Senda Minoru, který působí v Mezinárodním centru pro japonská studia v Kjótu (Kokusai nihonbunka keknjú sentá), zastává teorii, že kult císaře jako živoucího boha je odvozen od kultu nejvyššího božstva taoistického panteonu Tchien Chung Tati. Podobnosti lze podle něj nalézt např. v etymologii slova tennó či v symbolice tři posvátných klenotů. Tři posvátné klenoty, kterými jsou zrcadlo, meč a klenot, jsou prý odvozeny z původních dvou klenotů (zrcadlo a meč), které byly atributy nejvyššího taoistického božstva. (Senda 1996, 152-156)[1]

Uvědomělá víra v taoistická božstva je rozšířená na Okinawě, kde byl vliv čínské kultury dlouhodobější a intenzivnější než na hlavních japonských ostrovech. Podobně jako v Číně se zde vykonávají taoistické rituály jako např. obětování kuřat, prasat, ryb či peněz. (Kubo 1996, 187)[3]

V současnosti studuje taoismus v Japonsku společnost Nihon dókjó kjókai (Japonská společnost pro taoistická studia). Byla založena v r. 1950 a zaměřovala se především na studium čínského taoismu, ke konci 20. stol. ale obrátila svůj zájem také k vlivům taoismu na japonskou kulturu. (Senda 1996, 152)[1] [4]

Citační zdroje