Taoismus

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Taoismus (Lao-c') je čínský filosofický směr, který rovněž nabyl formy lidového náboženství. Jeho zakladatelem je legendární mudrc Lao-c'. Ten je rovněž údajným autorem knihy Tao te-ťing (Kniha o Tau a ctnosti), která vyjadřuje základní principy taoismu. Dalším důležitým taoistickým mistrem byl Čuang-c'. Postupem času vznikalo množství komentářů a výkladů knihy Tao te-ťing, zajímavé je také využití taoistických principů k metodám sebekultivace.

Základy taoismu

Za autora stěžejní knihy taoismu Tao te-ťing (Kniha o Tau a ctnosti) je považován Lao-c' (asi 6. stol. p. n. l.) neboli Starý mistr. Jeho život byl opředen mnoha legendami a později byl zbožštěn jako jeden z tzv. „nesmrtelných“. Taoistický nesmrtelný však není nesmrtelný v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti podléhá času i smrti, ale žije neobyčejně dlouho. Předpokládá se, že nesmrtelní přebývají v některé z nebeských sfér. (Girardot, 175) Lao-c' byl v lidové formě taoismu stylizován do role nejvyššího božstva taoistického panteonu. Jako božstvo je Lao-c' ztělesněním Taa, věčného vesmírného principu. (Kohn 1996, 194-196)[1]

Nejstarší nalezené rukopisy Tao te-ťingu pocházejí ze 2 st. n. l. Kniha se skládá ze dvou částí. První se nazývá Tao-ťing (Kniha o Tau, kapitoly 1 – 37) a druhá Te-ťing (Kniha o ctnosti, kapitoly 38 – 81). Přestože témata se v obou částech do jisté míry prolínají, lze říci, že první část se věnuje kosmologii a metafyzice taoismu, zatímco druhá část se zabývá spíše politickou filosofií a obsahuje rady pomyslnému vládci jak řídit stát pomocí „ne-konání“ či „konání bez úsilí“ (čín. wu-wej). (Lusthaus 26-27; Cílek 2008, 5)[2]

Základem taoismu je pojem „Tao“, který označuje nedefinovatelnou sílu či princip, jenž oživuje svět, dává mu růst a řídí jeho chod. Jedná se o základ veškeré skutečnosti. Jednou z vlastností Taa je jeho spontaneita a konání bez úsilí. Tao te-ťing nabádá člověka ke stejnému způsobu jednání. Člověk by měl jednat tak, aby jeho konání vycházelo z jeho přirozenosti. Protože lidská přirozenost vychází z Taa, při spontánním jednáním se člověk Taem nechává řídit a žije život v souladu s přírodou a se změnami světa. Z tohoto principu vychází rovněž Lao-c'ova kritika konfucianismu jako rigidního nepřizpůsobivého systému založeného na slepém dodržování norem. (Watts 1995, 23, 30)[3]

Významnou součástí taoismu je také teorie o neustálé proměně protikladných sil jin a jang. Jin je síla ženská, pasivní, temná a skrytá. Jang je síla mužská, aktivní. Obě síly jsou na sobě závislé a mají tendenci vyrovnávat mezi sebou extrémy a vytvářet rovnovážný stav. V knize Tao te-ťing je vyvyšována síla jin, která působí pasivně a pomocí wu-wej. Ve světě je však podle Lao-c'a kladen neúměrný důraz na aktivní jang. (Lusthaus 1998, 32-33)[2]

Čuang-c'

Čuang-c' (asi 370 – 280 p. n. l.) je vedle Lao-c'a dalším důležitým zdrojem taoistické tradice. Vlastním jménem se zřejmě jmenoval Čuang Čou, jeho život je však zahalen legendami, podobně jako život Lao-c'a. Čuang-c' je rovněž název jeho díla. Toto dílo se dochovalo v úpravě Kuo Sianga (252 – 312 n. l.), který text editoval, seřadil jeho kapitoly a doplnil komentáři. Dílo sestává ze 33 kapitol.

Čuang-c' popisuje ideál „dokonalého člověka“, „plně realizované lidské bytosti“. Dokonalý člověk je jedinec, který je ztělesněním Taa. Je vyvážený, soustředěný, umí pružně reagovat na změny v běhu světa. Vyznačuje se jasným náhledem na svět, který je nezatížený hodnocením, a konáním bez úsilí. Čuang-c', stejně jako Lao-c', kritizuje konfucianismus pro jeho vyvyšování mravních norem a důraz na dodržování předepsané etikety. Čuang-c' tvrdí, že svět se neustále pohybuje a mění. Proto je třeba měnit rovněž normy, pravidla, hodnoty a názory. Konfucianismus je naproti tomu podle Čuang-c'a příliš svazující a zabraňuje člověku konat spontánně v duchu přirozenosti Taa. (Fox 1998, 40-45)[4]

Komentátoři

Kniha Tao te-ťing byla v průběhu dějin pro svou mnohoznačnost vykládána různým způsobem. Nejvýznamnějšími komentátory byli Wang Pi (226 – 249 n. l.), Che Šang-kung (1. - 2. stol. n. l.) a Chan-šan Te-čching (1546 – 1623).

Wang Pi byl původně konfuciánský učenec a vliv konfucianismu je zřetelný i na jeho interpretaci knihy Tao te-ťing. Wang Piho komentář k Tao te-ťingu byl také velice oblíben u konfuciánských učenců. Tao te-ťing považuje Wang Pi za metafyzické pojednání o principech chodu univerza. Uděluje také rady jak vládnout, aby byla vláda vykonávána v souladu s těmito principy. Wang Pi ztotožňuje Tao s prázdnotou (čín. wu), která je podstatou všech věcí. Tao zahrnuje základní principy skutečnosti. Pokud člověk jedná v souladu s těmito principy, přinese mu to, dle Wang Piho, úspěch.

U Che Šang-kunga existují pochybnosti, zda jej lze považovat za skutečnou historickou postavu. Komentář k Tao te-ťingu, který je mu připisován, byl nejčtenějším komentářem mezi taoisty. Vykládá Tao te-ťing jako příručku k taoistickým cvičením, tzv. vnitřní alchymie (viz níže). V textu knihy Tao te-ťing nachází Che Šang-kung narážky na dechová cvičení či vizualizace, které jsou součástí taoistické vnitřní alchymie.

Chan-šan Te-čching byl buddhistický mnich. Ve svém komentáři k Tao te-ťingu se věnuje rovněž myšlenkám Che Šang-kunga a Čuang-c'a. Chan-šan Te-čching vykládá Tao te-ťing jako metafyzické pojednání a nachází v metafyzice Taa podobnosti s buddhistickou metafyzikou.(Lusthaus 1998, 28) [2]

Do Japonska se prvky taoismu dostávaly vlivem kulturní výměny s Čínou, můžeme je najít především v zenovém buddhismu a také v náboženství šugendó. Taoismus sám o sobě však v Japonsku příliš populární nebyl. (Více viz heslo taoismus v Japonsku.) (Wargo 1990, 500)[5]

Vnitřní alchymie

Vnitřní alchymie (čín. nei-tan) je významným prvkem taoismu, který začal být populární poté, co se vedle „filosofického taoismu“ objevilo také náboženské pojetí taoismu (zhruba v období od konce dynastie Chan, 206 p. n. l. – 220 n. l.). Taoismus jako „lidové náboženství“ v sobě zahrnoval starší šamanistické praktiky a uctívání předků a byl významným prostředkem k udržování pospolitosti komunity. (Girardot, 171) Vnitřní alchymie je soubor cvičení a mentálních technik, které mají vést k nahlédnutí Taa. Dalším cílem vnitřní alchymie je prodloužit život či dosáhnout stavu nesmrtelnosti. Dle taoistického náhledu na člověka jsou psychické stavy neoddělitelně svázány se stavy fyzickými. Tyto psychologické názory nacházíme už u mistra Čuang-c'a. Pokud duše závisí na těle, je možno vyvolat určité žádoucí duševní pochody pomocí cvičení, správného stravování, zvláštních technik dýchání apod. Postupy vnitřní alchymie však mohou pocházet z ještě starších dob než Tao te-ťing. Je pravděpodobné, že byly do taoismu zahrnuty a v jeho rámci se pak plně rozvinuly. Jedním ze základních textů poskytujících návod k těmto cvičením je Nei-je (Vnitřní trénink, 4 stol. p. n. l.). Vnitřní alchymie byla později rozvinuta o teorii pěti elementů, jejich vzájemných proměn a jejich působení v těle. (Roth 1991, 602-612) [6] [7]

Citační zdroje