Tanka

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Tanka 短歌 neboli „krátká báseň“ je jedním z tradičních druhů básní waka, ostatními jsou např. sedóka nebo čóka. Jelikož se tanka stala nejčastější a nejoblíbenější formou waka, je někdy tento termín používán i pro označení tanky (Winkelhöferová 2008, 290)[1], dalším možným termínem je uta. Na rozdíl od dřívějších básní kanši se již skládala v japonštině. Skládá se z pěti nerýmovaných veršů po 5-7-5-7-7 mórách, tomuto metru se říká šičigočó (Winkelhöferová 2008, 290)[idcit=1354. Verše obvykle dělí na dvě sloky tzv. kire nejčastěji po druhém nebo třetím verši (Švarcová 2005, 248)[2]. Sloka před kire se nazývá kami no ku, sloka po kire potom šimo no ku. Součástí básně bývá i ustálené sezónní slovo kigo, spjaté s určitou roční dobou. Je možné rozlišit čtyři styly japonské poezie tanka dle užitého jazyka, volby námětů a principů tvorby: předklasický, klasický, pozdně klasický a moderní. Předklasické období spadá do doby před sestavením básnické sbírky Manjóšú (760) (Winkelhöferová 2008, 290)[idcit=1354. Zde je japonská poezie ve své nejranější, nejčistší podobě, téměř nedotčená vlivy z pevniny a odhalující básníkovo nitro, tak že dokázala čtenáře zcela dojmout (Švarcová 2005, 248)[2]. Období klasické je reprezentováno dvacetisvazkovou sbírkou Kokinwakašú (kolem 905) (Winkelhöferová 2008, 290)[idcit=1354, první z oficiálních císařských sbírek. Autory mnoha básní v této sbírce je tzv. „šest básnických géniů“ rokkasen. Tato sbírka je prvním počinem po opětovném odstavení od kontinentálního vlivu na konci 9. století, básně však již získaly jistou upravenost a pravidla, inspirovaná čínskými básněmi kanši (Švarcová 2005, 248)[2]. Poezie se v tomto období stala nejen uměním, jež se prezentovalo při formálních příležitostech a básnických soutěžích uta awase, nýbrž i prostředkem komunikace mezi příslušníky vyšších vrstev společnosti – mezi příbuznými, přáteli, dvořany a úředníky, ale také při navazování vztahů mezi mužem a ženou. V poezie se uplatňuje poetický ideál mijabi označující vytříbenou krásu a střízlivou eleganci, projevující se ve vytříbeně vyjádřené opravdovosti (Švarcová 2005, 248)[2]. Pozdně klasické období nastává s koncem největšího rozkvětu japonské kultury v období Heian a jeho zásadní sbírkou je druhá nejvýznamnější císařská sbírka Šinkokinwakašú (1201). Od expresivity „skvělé doby“ přešli básníci konce 12. století spíše k vyjadřování dojmů (Švarcová 2005, 250)[2]. Ve 13. století došlo k uvolnění tradičního pevného stylu a básnická tvorba se rozdělila na dvě školy, Reizei (neformální, uvolněnější) a Nidžó (konzervativní) (Švarcová 2005, 251)[2]. Milostnou a přírodní tematiku vystřídaly buddhistické náměty (Švarcová 2005, 248)[2]. Také v této době začala vznikat řazená báseň renga, z jejíž lehkovážné varianty haikai no renga z 16. století vzniklo v 17. století trojveršové haiku. Moderní styl tanky byl vytvořen spisovatelem a básníkem Išikawou Takubokuem na přelomu 19. a 20. století. Odpoutal tanku od tradičního lyrického pojetí a neváhal zapojit do své poezie mluvený jazyk a s upřímností a hlubokou lidskostí se věnovat tématům každodenního života (Winkelhöferová 2008, 119)[idcit=1354. Nejvýznamnějšími básníky poezie tanka je šest básnických géniů: opat Hendžó, Ariwara no Narihira, Ono no Komači, Funja no Jasuhide, mnich Kisen, Ótomo no Kuronoši, dále pak Ki no Curajuki, Ótomo no Tabito, Kakinomoto no Hitomaro, Fudžiwara no Sadaie (Teika) či mnich Saigjó.

Citační zdroje