Tanabe Hadžime

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Hadžime Tanabe (田辺元, pův. 田邊元 Tanabe Hadžime, 1885-1962) byl významný japonský filozof a jeden z hlavních členů takzvané Kjótské školy (Kjótogakuha). Tanabe se narodil v Tokiu jako syn ředitele soukromé střední školy, vystudoval Tokijskou císařskou univerzitu a v roce 1919 získal místo na Kjótské univerzitě, kam ho pozval filozof Kitaró Nišida. Nišidova buddhisticky založená filozofie absolutní nicoty Tanabeho zpočátku silně ovlivňovala a Tanabe se stal Nišidovým žákem. Společně s Nišidou a Keidžim Nišitanim se Tanabe stal jedním z nejvýznamnějších členů skupiny filozofů působících na Kjótské univerzitě, tato skupina bývá obvykle označována jako Kjótská škola. Léta 1922-1924 strávil Tanabe na studijním pobytu v Německu, kde na Freiburské univerzitě navštěvoval přednášky Edmunda Husserla (1859-1938) a spřátelil se zde s Martinem Heideggerem (1889-1976). Významný vliv na něj měla také německá novokantovská filozofie a Hegelova dialektika.

Tanabe své myšlení založil také na studiu matematiky, publikoval na toto téma práci Súri tecugaku kenkjú (Zkoumání filozofie matematiky, 1925), kterou chtěl matematiku také filozoficky postihnout. V roce 1934 představil Tanabe svou novou logiku druhů, šu no ronri, založenou na dialektickém myšlení, přičemž druh byla pro Tanabeho oblast, kde se stýká individuální s obecným. Tanabe také postupně začal kritizovat Nišidovy filozofické závěry, přesto se však stal Nišidovým nástupcem na pozici profesora Kjótské univerzity.

Během 2. světové války trpěl Tanabe rozporuplnými pocity ohledně své pozice jako intelektuála. V poválečných letech se začal hlouběji zabývat historií náboženství, zejména se věnoval ranému křesťanství, a svá zkoumání zúročil v knize Kirisutokjó no benšóhó (Křesťanská dialektika, 1948). Tanabe si uvědomoval, jakou tragédií byla 2. světová válka, a na základě těchto myšlenek vytvořil koncept, který nazval filozofií pokání, neboli metanoetikou, zangedó. Tanabeho metanoetika byla založena na kombinaci konceptu absolutní nicoty, studia učení mnicha Šinrana (1173-1263) a buddhismu Pravé školy Čisté země (Džódo šinšú), zenového buddhismu a vlivů západní filozofie a křesťanství, zejména myšlenek Sørena Kierkegaarda (1813-1855). Matenoetika je proslulá právě pro Tanabeho schopnost konfrontovat a sjednotit v jeden celek myšlenky buddhismu i křesťanství. Tanabe tvrdil, že celé bytí závisí na tariki, vnější síle, a pokud člověk koná pokání a má víru v tariki, může mít jistotu, že bude znovuzrozen. Život pochází od absolutna, které lze ztotožnit s absolutní nicotou. Metanoetika byla založena na sebezpytování. Je patrné, že tento koncept vznikal s myšlenkami na existenci zla, kolektivní zodpovědnost a pokání japonského národa poraženého ve válce a s hledáním míru v nitru jednotlivce (Buri 1997, 66-74)[1]. Tanabe zdůrazňoval humánní rozměr své metanoetiky a koncept gensó, návratu, který lze nalézt v buddhismu Čisté země, přičemž spis Kjógjóšinšó (Učení, rituály, víra a probuzení, 1224) mnicha Šinrana měl být pro formování Tanabeho konceptu klíčový (Odin 1987, 338-339)[2]. Filozofii metanoetiky obsahuje Tanabeho kniha Zangendó to šite no tecugaku (Filozofie jako metanoetika, 1948)[3]. [4]

Citační zdroje