Tódžó Hideki

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Hideki Tódžó (東條 英機Tódžó Hideki, 1884–1948) byl japonský generál a politik. Během let 1941–1944 stál v čele Japonska s pravomocemi takového rozsahu, že je toto období někdy nazýváno „Tódžóova diktatura“.

Hideki Tódžó se narodil v Tokiu 30. prosince 1884 do rodiny důstojníka japonské císařské armády. Poté, co v roce 1905 vystudoval vojenskou akademii, nastoupil ke konci rusko-japonské války na vojenskou službu v Mandžusku. Díky své vynikající znalosti němčiny po první světové válce krátce sloužil jako vojenský atašé na japonské ambasádě ve Švýcarsku a Berlíně. Kvůli účasti na Washingtonské mírové konferenci rovněž cestoval do Spojených států (Thurman a Sherman 2001, 153–155)[1].

Tódžó sloužil jako člen jednotek japonské armády v Mandžusku, kde se poprvé výrazně uplatnil po mandžuském incidentu v severovýchodní Číně. Roku 1937 se stal náčelníkem štábu Kwantungské armády, kde začal jakožto agresivní militarista spolupracovat se Skupinou kontroly. Poté se v roce 1940 stal za vlády Konoeho kabinetu ministrem pozemní armády a v nové funkci začal podporovat zásahy vojenských kruhů do vládní politiky (Vasiljevová 1986, 441)[2]. Vyvolal tím neshody s ministerským předsedou Konoem a po jeho rezignaci byl 18. října roku 1941 vybrán do funkce premiéra v přesvědčení, že bude mít jakožto vysoký vojenský důstojník podporu armády a bude tedy vhodným předsedou vlády v období války (Beasley 1963, 269–270)[3]. Stejně jako Konoe pokračoval ve snahách o ustanovení japonského Nového pořádku ve východní Asii (Britannica, online).

V nové funkci nadále vedl Ministerstvo pozemní armády a stal se rovněž ministrem vnitra. Po japonském útoku na Pearl Harbor a zapojení do druhé světové války v prosinci 1941 se stal rovněž náčelníkem generálního štábu armády, a tak vlastně ve svých rukou soustředil civilní i vojenskou moc. Protože měl Tódžó tak vysoké pravomoci, bývá období, kdy stál v čele Japonska, označováno také jako „Tódžóova diktatura“ (Vasiljevová 1986, 441)[2].

Vnitřní politika, kterou prosazoval jeho kabinet, se soustředila zejména na likvidaci posledních pozůstatků dřívějšího politického života a snahu o národní mobilizaci. Docházelo k zatýkání přívrženců levicových směrů a v prosinci 1941 byl vydán zákon o mimořádné kontrole slova, shromažďování a veřejných organizacích. Tódžó také nechal vyhlásit mimořádné parlamentní volby, které probíhaly pod přísnou vládní kontrolou zajišťovanou Asociací pro podporu trůnu. V roce 1942, po významných neúspěších japonských jednotek, se pokusil zostřit diktaturu a dal schválit zákony, které rozšiřovaly pravomoci ministerského předsedy a kompetence vlády. Zesílil také centrální kontrolu výroby (Vasiljevová 1986, 444).

Na poli zahraniční politiky se snažil o postup japonských vojsk, která skutečně v prvních letech jeho vlády na frontách vítězila. Spojenecký útok na Mariánské ostrovy ale moc jeho vlády oslabil. Kvůli nepříznivému válečnému vývoji, zejména neúspěšné obraně ostrova Saipan, byl Tódžó donucen 16. července 1944 odstoupit z pozice náčelníka generálního štábu. O dva dny později následně celý jeho kabinet ohlásil rezignaci (Britannica, online). Ve funkci premiéra ho vystřídal generál Kuniaki Koiso, taktéž důstojník Kwantungské armády (Beasley 1963, 276)[3].

Po druhé světové válce byl Tódžó obviněn z válečných zločinů. V listopadu 1948 byly v Tokijském procesu, který probíhal více než dva roky před Mezinárodním vojenským tribunálem, vyneseny rozsudky. Tódžó byl odsouzen k trestu smrti a v prosinci 1948 spolu se sedmi dalšími vedoucími vojenskými a politickými představiteli popraven (Vasiljevová 1986, 474)[2]. [4]

Citační zdroje