Suzuki Daisecu Teitaró

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Teitaró Daisecu Suzuki (鈴木 大拙 貞太郎 Suzuki Daisetsu Teitarō, 1870 – 1966) Autor mnoha knih o buddhismu, zenu a východním myšlení obecně. Byl také překladatel z japonštiny, čínštiny a sanskrtu.

Narodil se jako Teitaró Suzuki ve městě Kanazawa v prefektuře Išikawa. Jeho otec byl, stejně jako děd, povoláním lékař, ale úpadek samurajské třídy v éře Meidži a následná otcova smrt znamenaly pro rodinu velké finanční potíže. Mladý Suzuki proto musel zanechat studia na střední škole a začít se živit vyučováním angličtiny, kterou studoval jako samouk. Přesto se mu ale podařilo středoškolská studia dokončit a poté nastoupit na tokijskou univerzitu Waseda, později přestoupil na Tokijskou císařskou univerzitu. Již v době studií se začal věnovat zenovému buddhismu v chrámu Engakudži v Kamakuře. Jeho prvním učitelem se stal Kósen Imakita (1816 – 1892) a po jeho smrti pak Sóen Šaku (1860 – 1919). Právě Sóen Šaku zvolil pro Suzukiho buddhistické jméno Daisecu, což je možné přeložit jako „Velmi nešikovný“ popřípadě „Velmi prostý“. Suzuki ovšem nikdy nebyl vysvěcen na mnicha. V roce 1897 byl pozván Paulem Carusem (1852 – 1919), americko-německým filozofem, do Spojených států amerických, aby u něj žil a pomohl mu s překladem a publikací knihy Teo te ťing (Kniha o Tao a ctnosti). Suzuki už měl v té době zkušenosti s překlady asijských děl do angličtiny a často také překládal či pomáhal s tvorbou děl svého mistra Sóena Šaku. V roce 1907 vydal knihu přibližující buddhismus západním čtenářům Outlines of Mahayana buddhism (Koncept mahájánového buddhismu, 1907). V roce 1909 se vrátil zpět do Japonska, kde začal učit na univerzitě Gakušúin a také na Tokijské císařské univerzitě.V roce 1911 se oženil s Beatrice Lanovou, se kterou pak společně pracoval na přiblížení východní filozofie a náboženství Západu. Společně s manželkou se Suzuki přestěhoval do Kjóta a stal se učitelem na univerzitě Ótani. Na této univerzitě v roce 1921 založil časopis The Eastern Buddhist (Východní buddhista), jenž s přestávkou v období války vychází dodnes. Po smrti manželky se v roce 1939 uchýlil do Kamakury, kde zůstal během druhé světové války. Po skončení války přednášel na univerzitě na Hawaii, a poté v roce 1951 na Columbijské univerzitě v New Yorku. Suzuki přednášel a vyučoval až do své smrti v roce 1966. (Kessler, 2012)[1], (Hall, 2003)[2]

Během svého života napsal více než třicet knih, mezi které patří například An introduction to Zen Buddhism (Uvedení do zenového buddhismu, 1934) nebo Zen and Japanese culture (Zen a japonská kultura, 1959). Suzuki také ovlivnil mnoho dalších myslitelů, byl inspirací pro beatnickou generaci v čele s Allanem Ginsbergem (1926 – 1997), Především se však stal jedním z nejvlivnějších propagátorů zenového buddhismu, ale i jiných forem východní filozofie a náboženství na Západě. Právě Suzukiho zásluhou se pojmy jako satori (probuzení) nebo zazen (meditace v sedě) dostaly i do slovníků západních jazyků. Objevila se ovšem i kritika jeho práce, ve které je často odsuzován za přílišné zjednodušování zenového buddhismu. Jedním z jeho kritiků byl čínský filozof Hu Shih (1891 – 1962). Suzuki byl také nařčen ze sympatizování s japonským militaristickým režimem během druhé světové války (Victoria, 2006)[3]. Sám ale vždy tato obvinění kategoricky odmítal. Byly také nalezeny předválečné dopisy adresovány jeho příteli Rjókiči Jamamotovi (1871 – 1942), ve kterých militaristický režim kritizoval. [4]

Citační zdroje