Suzuki Šósan

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Šósan Suzuki (鈴木正三 Suzuki Šósan, 1579 - 1655) proslul především jako zenový mnich, ale dříve než zasvětil svůj život buddhismu, sloužil jako samuraj ve službách Iejasua Tokugawy (1543 – 1616). Jako voják se zúčastnil bitvy u Sekigahary (1600) a také bitvy o Ósaku (1614). Díky svým zásluhám dosáhl vysokého postavení mezi samuraji (hatamoto - „praporečník“, samuraj s právem audience u šóguna). Už jako samuraj projevoval zájem o zenový buddhismus a navštěvoval zenové mistry škol Sótó i Rinzai. Ve čtyřiceti letech se rozhodl opustit svou samurajskou kariéru a naplno se začal věnovat studiu zenového buddhismu. Toto jeho rozhodnutí nebylo snadné, příbuzní jej několikrát odrazovali a i samotný šógun k němu měl výhrady. Když se stal mnichem, navštívil několik posvátných buddhistických míst, diskutoval s učenci, ale také se věnoval asketické praxi v horách. Přesto se Suzuki nedokázal úplně oprostit od světského života. Brzy se zapojil do politického života, věřil totiž, že v nové éře musí vydobýt místo pro buddhismus, a to nebylo možno učinit jinak než s pomocí šógunátní vlády. Cestoval po celé zemi, učil nové žáky a diskutoval s mnichy i s laiky. V šedesáti šesti letech podnikl cestu do města Higo na Kjúšú, které se nachází poblíž Šimabary, kde v roce 1638 bylo potlačeno křesťanské povstání. Suzukiho mladší bratr, Šigenari, působil v této oblasti jako šógunátní pověřenec, a je tedy možné, že Suzuki sem přicestoval na bratrovo pozvání. Putoval po této oblasti a společně s bratrem zde za podpory šógunátu vybudoval 32 buddhistických chrámů. Jedním z jeho cílů bylo i vymýtit poslední zbytky křesťanství. Zkušenosti z pobytu v této části země mu umožnily napsat spis Ha kirišitan (Rozdrcení křesťanství, 1642). Šósan Suzuki zůstal aktivní až do vysokého věku, učil, cestoval a psal. Ke konci života pravděpodobně litoval rozhodnutí vzdát se svého vysokého postavení mezi samuraji a odejít ze světského života. Byl znechucený korupcí a nesmyslnými hádkami v buddhistickém kléru a často odrazoval i ostatní od toho, aby se stali mnichy. Na druhou stranu z jeho díla vyplývá i jistý pocit osudovosti, kvůli kterému pro něj neexistovala žádná jiná cesta. Mezi spisy, jež sepsal, patří Móandžó (Bezpečná slepecká hůl, 1619), Fumoto no kusawake (Pěšina v trávě u úpatí hory, 1636), Róankjó (Most oslího sedla, 1648) a Nini bikuni (Příběh dvou mnišek, 1664). (King, 1986)[1]

Suzukiho chápání zenu bylo výrazně ovlivněno jeho samurajskou kariérou. Svým následovníkům často říkal, že cesta k probuzení vede přes „uvědomění si smrti“. Dokonce si vytvořil vlastní zenovou praxi, kterou nazval Nió Zen. Tato praxe spočívala v představení si či napodobení podoby soch ochránců buddhistických chrámů, tzv. Nió. Napodobením soch mohli věřící dosáhnout lepší koncentrace při meditacích. Sám Suzuki se přiznal, že inspirací k tvorbě Nió Zenu mu bylo setkání s trénujícím šugendžou (horský asketa, viz šugendó) v horách v Jošinu. Suzuki ve své nauce také kladl důraz na principy „udržení veselé mysli“ a „zušlechťování energie ki“. „Udržení veselé mysli“ původně převzal z divadla nó. Často také ve své buddhistické praxi využíval recitování nembucu. (Kato, 2006)[2]

Citační zdroje