Státní šintó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Státní šintó je termín, který vzniká až po 2. světové válce. Původně se jedná o anglický termín state shinto, nicméně vzápětí vzniká i japonská odvozenina kokka šintó. Tento termín původně vznikl z potřeby okupační správy vyrovnat se s japonským nacionalismem. (Williams 2005, 120)[1] Hlavním účelem státního šintó bylo upevnit a posílit jednotu nově budovaného Japonska jako centralizovaného národního státu. V rámci tohoto systému byl kladen důraz na nedílnou jednotu japonského národa a na výsadní postavení japonského národa, který je výjimečný svým založením v mytickém věku bohů popsaném ve starojaponských kronikách. V ideologii bylo ústřední postavení císaře, odvozené od nepřerušené linie císařského rodu sahající až ke sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. To souvisí se snahou nově utvořeného národního státu propojit uctívání božstev v šintoistických svatyních s mýty o původu japonského císaře a představit tuto syntézu jako doktrinální systém, který je vlastní japonskému národu. Tato ideologie byla dále šířena jako princip saiseiičči - jednota vlády a uctívání. (Havlíček 2009, 126-127)[2]

Mezi ideologické zdroje státního šintó patří nativistické skupiny Škola národní nauky Kokugaku (Norinaga Motoori, Acutane Hirata) a Škola Mito Mitogaku (Seišisai Aizawa)(Havlíček 2009, 129-146)[2]. Státní šintó je doktrinální systém, který vznikl na základě specifických historických podmínek. Zásadní změnou byla restaurace Meidži, která změnila nejen politickou scénu, ale celý směr vývoje Japonska. Mezi lety 1868 až 1873 proběhl proces šinbucu bunri - oddělení buddhismu a šintó - v podobě rozdělení do té doby společných komplexů chrámů a svatyň, které byly nazývány džingúdži (Jansen 2002, 359)[3]. Důležité ovšem je, že v tomto procesu se prvořadě nejednalo o náboženskou otázku, nýbrž o ideologii. Náboženství bylo čím dál více podřizováno cílům vlády, svatyně byly prohlášeny za majetek císařství a byly rozděleny do 12 kategorií, nejvýše stála svatyně v Ise (Breen 2007, 14-16)[4]. Následujícím krokem bylo v roce 1872 ustanovení všech kněží kultu šintó státními úředníky. 28. článek ústavy z roku 1898 zajišťoval japonským občanům svobodu vyznání, pokud to není v rozporu s povinnostmi japonského občana, ale zároveň ustanovil privilegovanou pozici šintó. Důležité ale je si uvědomit, že šintó se oficiálně nikdy nestalo státním náboženstvím. Oficiální propaganda státní šintó prezentovala jako nenáboženský světonázor, se kterým se měl ztotožnit každý loajální poddaný.(Havlíček 2009, 126)[2]

S mocenským vzestupem Japonska a s jeho vstupem do války se ideje tvořící státní šintó dostávají do nových souvislostí. Během 2. světové války bylo státní šintó využíváno k podpoře patriotismu a militarismu japonských občanů s cílem posílení vnímání, že válka je posvátnou povinností. V roce 1945 vydává okupační správa dokument Směrnice (o) šintó (Shinto Directive), který se naprosto vymezuje proti tradičnímu spojení šintó se státem (Havlíček 2009, 307-317)[2]. Do budoucna je zakázána jakákoliv podpora a propagace státního šintó a je stanovena jasná hranice mezi státem a náboženstvím. Tento postoj je jen umocněn v nové japonské ústavě z roku 1946, kde je přísně stanoven zákaz podpory náboženských organizací (článek 20, 89).(Havlíček 2009, 150)[2]

Na základě mýtů o božském původu japonského císaře byla postava císaře v dějinách považována za vtělené božstvo. Tento prvek byl v období státního šintó zdůrazňován. Situace se změnila až 1. 1. 1946, kdy se na nátlak okupační správy císař zřekl svého božství.(Breen 2007, 78)[4]

Citační zdroje