Sen no Rikjú

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Sen no Rikjú (千利休 Sen no Rikjú, 1522-1591) je nejvýznamnější mistr čajového obřadu, který zdokonalil pravidla přípravy a obřadného pití čaje. Sen no Rikjú, původním jménem Joširó Tanaka, pocházel z obchodnické rodiny z přístavního města Sakai (dnešní prefektura Ósaka). Jeho otec byl majitelem skladiště a jeho děd byl mistrem čajového obřadu. Sen no Rikjú již od mládí studoval ča no ju, čajový obřad (doslova však „horká voda na čaj“), a jeho učitelem byl například významný čajový mistr Džóó Takeno (1502-1555). Sen no Rikjú se věnoval také studiu zenového buddhismu pod vedením mnicha Sótóa Dairina (1480–1568 ) z chrámu Nanšúdži a přijal buddhistické jméno Hósensai Sóeki. Když se stal čajovým mistrem, nechal se nazývat Sen, podle prvního znaku příjmení svého děda. (Sanmiguel 2006, 63)[1].

Sen no Rikjú se stal osobním mistrem čajového obřadu na dvoře Nobunagy Ody (1534-1582), který byl velkým milovníkem čajového obřadu, a po Odově smrti i jeho nástupce Hidejošiho Tojotomiho (1536-1598). V roce 1585 předvedl Sen no Rikjú čajový obřad v císařském paláci a při té příležitosti získal buddhistický titul Rikjú kódži (Sanmiguel 2006, 63)[1].

Již Sen no Rikjúův mistr Džóó Takeno založil svá pravidla pro čajový obřad na ideálu wabi, který kladl důraz na prostotu a skromnost. Takeno odmítl přepych a drahou čínskou keramiku a soustředil přípravu a podávání na požitek z klidného vychutnávání nápoje. Takeno považoval duševní rozpoložení účastníků obřadu za důležitější než nákladné zařízení domku a čajové náčiní. Sen no Rikjú tento důraz na estetiku wabi ještě prohloubil a pevně zakotvil i všechna další pravidla čajového obřadu. Díky tomu je Sen no Rikjú považován za toho, kdo z ča no ju vytvořil sadó (někdy se setkáváme i se čtením čadó), doslova „cestu čaje“. Ve svém pojetí čajového obřadu (nazývaném wabi-ča, skromný čaj) opět zdůraznil skromnost, když zmenšil rozměry čajové místnosti a snížil vchod do čajového domku tak, aby každý účastník musel pokleknout a odložit svou pýchu. Takovýto vchod se japonsky nazývá nidžiriguči. Před vchod nechal Sen no Rikjú umístit stojan, kam si měli válečníci odkládat své meče. Celkový vzhled čajového domku měl připomínat „doškovou chatrč“ a pozornost byla věnována i stylu zahrady a materiálu a umístění čajového náčiní (Pendell 2005, 76)[2]. Pro aristokracii byla čajová setkání také místy k diplomatickým diskuzím. Sen no Rikjú tedy nebyl jen soudobým arbitrem vkusu, ale byl přítomen i u mnoha význačných politických jednání.

Na sklonku jeho života však Sen no Rikjúova politická moc upadla a v roce 1591 musel na příkaz Hidejošiho Tojotomiho spáchat seppuku. Důvody, které k tomuto rozkazu vedly, nejsou dosud zcela známy. Spekuluje se o tom, že Sen no Rikjú, který byl Tojotomiho důvěrníkem, byl obeznámen s příliš citlivými informacemi a oponoval Tojotomiho politice (Pendell 2005, 78)[2]. Případně se prý vládci znelíbil fakt, že si jako sponzor chrámu nechal vytvořit vlastní sochu v životní velikosti, či že odmítl nechat Tojotomimu svou dceru za konkubínu (Henshall 2013, 377)[3]. Je také možné, že se v tomto případě jednalo o rozkaz z afektu a Tojotomi svého rozhodnutí později litoval (Boháčková a Wikhelhöferová 1987, 325)[4].

Pokračovatelem Rikjúovy školy byl jeho vnuk Sótan Sen (1578-1658) a následně jeho tři synové, kteří se stali zakladateli tří hlavních škol udržujících tradici Rikjúova pojetí čajového obřadu. Názvy těchto škol jsou odvozeny podle částí domu rodiny Senů: Omotesenke (přední trakt domu), Urasenke (zadní trakt domu) a Mušakodžisenke (název ulice). V současné době je největší školou čajového obřadu škola Urasenke mající pobočky v mnoha zemích světa (Kovář, 2008)[5], mimo jiné i v České republice. [6][7]

Citační zdroje