Sanfranciská smlouva

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Sanfranciská smlouva (サンフランシスコ対日講和条約 San furanšisuko tainiči kówa džójaku) byla mírová dohoda uzavřená mezi Japonskem a Spojenci podepsaná 8. září 1951 v budově opery v San Franciscu, v platnost vešla 28. dubna 1952. Smlouva uzavřela válečný konflikt mezi signatáři a oficiálně tak ukončila i druhou světovou válku.

Už během druhé světové války proběhlo mezi Spojenci a Japonskem několik konferencí ve snaze ukončit válečný konflikt. Spojenci své požadavky vymezili nejprve v roce 1943 v Káhirské deklaraci a později v červenci 1945 v textu Postupimské deklarace. Po jejím přijetí se Japonsko stalo okupovaným územím. Během studené války se však následně postavení Japonska v očích Spojených států změnilo. Vzestup vlivu komunistů a vítězný postup revoluce v Číně (1949) a korejská válka (1950–1953) donutily Spojené státy přehodnotit původní představy o poválečném uspořádání Dálného východu a učinily z japonských ostrovů pro americkou stranu strategickou oblast, která nebyla nadále vnímána pouze jako poražená mocnost. Spojené státy začaly praktikovat politiku opačného směru a nové vztahy byly stvrzeny přípravami na uzavření separátní mírové smlouvy (Vasiljevová 1986, 462–469)[1].

Během roku 1951 byla k podpisu připravena nejen mírová smlouva, ale také japonsko-americká bezpečnostní smlouva. Spojené státy pozvaly na září do San Francisca na konferenci zástupce 55 států, které byly formálně členy spojenecké koalice, a předložily jim ke schválení návrh mírové smlouvy s Japonskem. Jelikož účast odmítla Barma, Indie a Jugoslávie a nebyl pozván ani zástupce Čínské lidové republiky ani tchajwanského režimu, konference se nakonec účastnilo 51 států. Země socialistického režimu byly zastoupeny Sovětským svazem, Československem a Polskem (Vasiljevová 1986, 476–477)[1].

Konference byla zahájena 1. září 1951. Účastníkům byla předložena smlouva obsahující 7 kapitol o 27 článcích. Kapitola 1 obsahuje prohlášení o míru mezi oběma stranami a vyhlášení nezávislosti Japonska. Kapitola 2 se zabývá vymezením japonského území. Mezi nejdůležitější body patří uznání nezávislosti Koreje, v rámci kterého se Japonsko vzdalo také všech územních nároků na jejím území. Japonsko se rovněž zřeklo všech nároků na Tchaj-wan a Pescadorské ostrovy, Spratlyovy a Paracelské ostrovy, Kurilské ostrovy a také na území získaná podpisem Portsmouthské mírové smlouvy v roce 1905, tedy například jižní Sachalin. Vzdalo se také nároků na území, které mu do správy svěřila Společnost národů. Oblasti jižně od 29. severní rovnoběžky přešly pod správu Spojených států amerických. Kapitola 3 se týká bezpečnosti a uvádí se v ní, že se okupační vojska z japonského území stáhnou do 90 dnů ode dne, kdy smlouva nabude platnosti. Kapitola 4 se zabývá hospodářstvím a politikou. Japonsko se v ní zříká všech práv plynoucích z dříve uzavřených mezinárodních smluv, tedy i zvláštních práv v Číně. Kapitola 5 řeší reparace za ztráty vzniklé během válečného konfliktu. Japonsko mělo Spojencům poskytnout určité náhrady, které ale nedosahují plné výše způsobených škod. Válečné zajatce mělo odškodnit prostřednictvím Červeného kříže. Japonsko se naopak veškerých nároků na náhradu ztrát způsobenou během války Spojenci podpisem zřeklo. Kapitola 6 se zabývá výkladem smlouvy a Kapitola 7 obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení (Treaty of Peace with Japan, online).

Sovětská delegace však smlouvu ostře kritizovala. Navrhovaný text údajně jednoznačně neřešil otázku území, kterých bylo Japonsko zbaveno, a jasně neuváděl, pod čí pravomoc území jako Korea, Tchaj-wan a ostrovy Pcheng-chu lie-tao, jižní Sachalin a Kurilské ostrovy přecházejí. Souostroví Rjúkjú (Okinawa) a Boninské ostrovy (Ogasawara) měla být předána do správy Společnosti národů a stát se mandátním územím, přičemž vykonavatelem mandátu měly být Spojené státy. To znamenalo odtržení části japonského území. Ani v otázce odchodu okupačních jednotek neposkytovala smlouva záruky, že japonské území bude skutečně vyklizeno a že na něm nebudou v budoucnu rozmístěny žádné cizí ozbrojené síly. Bezpečnostní smlouva navíc Japonsku ukládala povinnost na blíže neurčenou dobu poskytnout Spojeným státům právo rozmisťovat na svém území ozbrojené síly. Současně se Japonsko zavázalo neposkytnout takové právo žádnému jinému státu (Vasiljevová 1986, 476–477)[1].

I přes kritiku výše zmíněných bodů byla 8. září 1951 mírová smlouva zástupci 48 spojeneckých států a Japonska podepsána, účinnosti nabyla 28. dubna 1952. Sovětský svaz a jeho satelity (Československo a Polsko) ji však nesignovaly, proto Sanfranciská smlouva zůstala separátním mírem. Následující den byla rovněž uzavřena japonsko-americká bezpečnostní smlouva (Vasiljevová 1986, 477)[1]. [2]

Citační zdroje