Saigó Takamori

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Takamori Sa[1]igó (西郷隆盛 Saigó Takamori, 1828–1877)

Takamori Saigó byl japonský voják a státník. Narodil se v Kagošimě na ostrově Kjúšú a pocházel z rodiny níže postavených samurajů. V mládí nastoupil na vojenskou školu a náboženská výchova v duchu zenového buddhismu a neokonfuciánství utužila jeho osobní přesvědčení, že je lepší upřednostňovat rázné činy před vleklými diskuzemi. V roce 1854 odešel do Eda, kde vstoupil do služeb daimjóa Nariakiry Šimazua z knížectví Sacuma, a začal se angažovat v politice. Po smrti svého pána se neúspěšně pokusil o sebevraždu skokem do moře. Po této události tři roky nuceně pobýval v ústraní. V roce 1864 se vrátil do Sacumy, kde sloužil jako velitel vojenských jednotek.

V roce 1866 přispěl k vytvoření tajné aliance mezi Sacumou a Čóšú. Poté se snažil dotlačit šóguna k rezignaci. V roce 1868 se přidal na stranu císaře a po porážce šógunátních vojsk se vydal do Eda, kde 3. května 1868 dobyl tamější hrad. Během bošinské války se mu 4. července téhož roku podařilo vyhrát rozhodující bitvu mezi císařským a šógunátním vojskem, čímž velkou měrou přispěl ke konci šógunátu a k nastolení nové vlády Meidži. (Cybriwsky 2011, 199)[2] Přestože se mu od císaře dostalo nejvyššího uznání, se všemi poctami na svou pozici rezignoval a na několik let se vrátil do Sacumy. Na začátku 70. let byl však přemluven k návratu.

Po zrušení knížectví han a vytvoření prefektur se v roce 1872 stal jedním z nejváženějších generálů nové císařské armády. (Frédéric 2005, 806)[3] Otázka reformace armády se ukázala být pro Saigóa mnohem komplikovanější, protože chtěl zachovat armádu bojovného samurajského ducha. Přes jeho snažení po konci šógunátní vlády pozice samurajů ve společnosti upadala, a proto se Saigó snažil uspořádat trestnou výpravu do Koreje, jelikož byl přesvědčen, že taková akce v mužích opět probudí samurajskou bojovnost. Tento čin obhajoval tím, že Korea musí být potrestána za to, že opakovaně odmítla s Japonskem podepsat smlouvu týkající se obchodu. (Howland 1996, 99)[4] Měl v plánu osobně odjet do Koreje a na jejím území vyprovokovat útok na svou osobu, který by posvětil vyhlášení války. Jeho plány se ale nakonec nesetkaly s příznivou odezvou. V roce 1873 byl nucen se této myšlenky vzdát, a proto na protest odstoupil ze své pozice. Poté se opět vrátil do Sacumy a založil tam soukromou vojenskou akademii pro samuraje.

V rámci centralizace státní moci vláda začala omezovat práva samurajů, čímž vyvolala vlny nespokojenosti v řadách mužů z této vrstvy. Musela potlačovat boje vyvolané nespokojenými samuraji v různých částech japonského území a chystala se připravit samuraje v Kagošimě o zbraně, jelikož se obávala, že by se Kagošima mohla stát řídícím centrem otevřené rebelie proti zamýšleným změnám. Za tímto účelem dokonce posílala špióny do Saigóovy akademie. (Ramseyer 1998, 21)[5] Saigóovi následníci se nakonec v lednu 1877 rozhodli otevřeně vzepřít a vyvolali protivládní vzpouru. (Frédéric 2005, 806)[3] Saigó, který v té době nebyl přítomen, byl po svém návratu neochotně přemluven, aby se stal vůdcem této rebelie. Avšak několik desítek tisíc Saigóových mužů nemělo proti mnohem větší armádě vedené Aritomem Jamagatou šanci, tudíž boj, jenž trval několik měsíců, skončil Saigóovou prohrou. (Ramseyer 1998, 21) Během posledního útoku byl Saigó vážně zraněn, ale než mohl být zadržen, spáchal s pomocí jednoho ze svých mužů sebevraždu.

Po své smrti se Takamori Saigó pro mnoho Japonců stal symbolem ctnosti a tradičních hodnot. Některými je proto považován za „posledního samuraje“. (Cybriwsky 2011, 199)[2] V roce 1891 byl Saigó japonským císařem posmrtně rehabilitován.[6][5][1][7]

Citační zdroje