Saččó dómei

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Saččó dómei (薩長同盟 Saččó dómei) neboli Aliance knížectví Sacuma (dnešní prefektura Kagošima) a Čóšú (oblast dnešní prefektury Jamaguči), někdy také nazývána jako Jihozápadní koalice. Sacuma i Čóšú patřila k nejmocnějším z knížectví tozama (rody, které stály proti Tokugawům v bitvě u Sekigahary). Sacumské knížectví mělo dokonce druhý nejvyšší výnos v celé zemi (Čóšú bylo ve velikosti výnosu deváté). Tato knížectví, díky své rozloze, disponovala i velmi početnými armádami. Navíc jim umístění na kulturní a sociální periferii říše umožnilo uniknout tokugawskému vlivu a naopak rozdmýchávat averzi vůči poměrům, které nastaly na počátku 17. století. Vyniknout nad ostatní knížectví jim umožnily i vysoké finance, kterých dosáhla především díky nadčasovým reformám. Za tyto peníze pak dokázala modernizovat armádu a podpořit morálku svých samurajů.

Tato dvě knížectví si i záhy získala podporu Velké Británie, která brzy poznala, že časy šógunátu se blíží ke konci. Zejména v sacumském knížectví se konalo několik schůzí se zástupci Velké Británie a vyslanec Sacumy byl dokonce přijat u ministra zahraničních věcí ve Velké Británii. Sacuma i Čóšú pak začala velmi čile obchodovat se zahraničím, nakupovala zbraně a platila cizím odborníkům za výcvik svých jednotek. Naproti tomu Francie se jasně přidala na stranu šógunátu, podporovala jej finančně a pomáhala mu i s modernizací šógunátní armády a loďstva.

Oficiálně aliance Sacumy a Čóšú vznikla v roce 1866, kdy se konala schůze zástupců obou knížectví. Zde byl dohodnut společný postup proti šógunátním silám. Tato aliance byla, zejména pro Čóšú, velmi důležitá, protože šógunát vyhlásil trestnou výpravu proti tomuto knížectví, které už delší dobu platilo za centrum sil oponující šógunátní vládě. Sacuma a ani ostatní knížectví neposkytla Čóšú svou pomoc přímo, namísto toho se odmítla tažení zúčastnit. Čóšú bylo sice početně slabší než šógunátní síly, ale za to byly jeho jednotky lépe vyzbrojené a organizované. Několikrát se armádě Čóšú podařilo síly šógunátu odrazit a nakonec musela být trestná výprava po třech měsících boje zastavena a šógunátní jednotky byly staženy zpět. Tento neúspěch opět oslabil pozici vládnoucího tokugawského rodu a zapříčinil, že se od šógunátu odvrátilo několik dalších rodů.

Dalšího zvratu dosáhla aliance Čóšú a Sacumy spojenectvím s Tomomim Iwakurou, s dvořanem, který měl velký vliv na mladého, teprve patnáctiletého císaře Meidžiho. Díky Iwakurovi dosáhla aliance vydání císařského ediktu, který jasně vyzýval ke zničení šógunátu. Spojené síly Sacumy a Čóšú pak s pomocí jednotek z knížectví Tosa, Nagoja, Ečizen, Hirošima, Fukui a Kóči obsadily Kjóto a 3. ledna 1868 vyhlásily „restauraci císařské moci“. Od této chvíle proběhlo několik střetů mezi jednotkami šógunátu a spojenými silami knížectví bojujícími pod jménem císaře. Tyto potyčky jsou známé jako Bošin sensó (válka Bošin). Modernější „císařské jednotky“ tuto občanskou válku vyhrály.

V nové vládě v nastalém období Meidži pak získali vysoké postavení právě samurajové ze Sacumy a z Čóšú. Později tento silný politický vliv dvou knížectví vešel ve známost jako Saččó hanbacu – „jihozápadní klika“ (Reischauer a Craig 2006; Vasiljevová 1964)[1][2]

Citační zdroje