Sótóšú

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Sótóšú (曹洞宗 sótóšú) neboli Škola zenového buddhismu Sótó byla v Japonsku založena mnichem Dógenem (1200 - 1253). Dógen studoval zenový buddhismus školy Cchao-tung (jp. Sótó) v Číně u opata Žu-ťinga (1163 – 1228). Školu Cchao-tung založil v 9. století Tung-šan Liang-ťie (807 - 869) a jeho žák Cchao-šan Pen-ťi (840-901). V 11. století zažila škola úpadek a hrozil jí zánik. O oživení se zasloužil až Fu-žung Tao-kchaj (1043 - 1118). Škola Cchao-tung byla známá např. naukou o pěti pozicích (pět pozic ve kterých reaguje zjevná realita s realitou absolutní) a o vzájemné působení principů li (materiální princip) a čchi (podstata, idea). Více o těchto principech viz heslo Neokonfucianismus. (Mitchell, 2005)[1]

Dógen po návratu do své vlasti začal šířit nauku nové školy. Mezi jeho nejznámější díla patří Bendówa (Hovory o následování cesty, 1231) a Šóbó genzó (Nazření pokladnice pravého zákona, 1231 – 1253). Založil klášter Eiheidži, který patří mezi nejvýznamnější kláštery školy Sótó. V době, kdy zemřel poslední z Dógenových přímých žáků, šedesát let po smrti samotného Dógena, byla škola rozdělena do pěti samostatných větví. (Bodiford, 2006)[2] Další důležité postavy v historii školy Sótó jsou Koun Edžó (1198–1280), Dógenův přímý žák a nástupce, Gikai (1219 – 1309), jenž se zasloužil o rozšíření školy do provincie Kaga (dnešní jižní část prefektury Išikawa) a Keizan (1268 – 1325), který je považován za druhého nejdůležitějšího představitele školy po Dógenovi. Keizan se zasloužil především o zpřístupnění nauky a její rozšíření mezi prostý lid. Založil také slavný klášter Sódžidži v Jokohamě, který soupeřil s klášterem Eiheidži o pozici mocenského centra školy Sótó. Keizanovým hlavním dílem se stal spis Denkóroku (Přenos světla, 1300). (Mohr, 1994)[3] Ve 20. století představil mnich Šunrjú Suzuki (1904 – 1971) nauku školy Sótó západnímu světu. Suzuki byl také zakladatelem prvního zenového kláštera mimo Asii (Tassajara Zen Mountain Center v Kalifornii).

Praxe školy Sótó je postavená především na meditaci v sedě v pozici lotosu, tzv. zazenu. O této technice píše Dógen v pojednání Fukan zazengi (Obecný výklad praxe zazenu, 1227). Zvláště pak vyzdvihuje techniku „pouhého sedění v meditaci“ (šikan taza). Ve škole Sótó se považuje praxe zazenu a samotné procitnutí za jedno a to samé. Pro následovníky této školy neexistuje cíl, kterého by se pomocí meditace pokoušeli dosáhnout. V ideálním zazenu by měl meditující prožívat stav úplného soustřední a uvědomění si absolutna. Život v klášterech školy Sótó je velmi přísný, mniši musí provádět mnoho každodenních činností určených pravidly, a to včetně stolování nebo používání toalety. (Bodidford, 1993)[4]

Druhá velká škola zenového buddhismu působící v Japonsku, škola Rinzai, kritizovala mnichy školy Sótó za to, že kladou příliš velký důraz na zazen. Samozřejmě i škola Rinzai měla ve své praxi zazen, ale proslula spíše využíváním kóanů (zenové hádanky a problémy) na cestě k probuzení. Kóany využívané ve škole Sótó jsou daleko méně formalizované než ty, které využívá škola Rinzai; často mají podobu spontánních odpovědí nebo reakcí mistra na určité otázky či situace. Škola Rinzai si ve středověku získala silnou podporu u samurajské vrstvy a měla své zastánce i u šógunátní vlády. Naproti tomu škola Sótó byla více populární na venkově a mezi širší veřejností, proto byla často označována jako „farmářský zen“. V současné době má škola Sótó v Japonsku asi 15 000 chrámů a přibližně 8 milionů věřících, a je tak tedy největší jednotnou buddhistickou organizací v zemi. Zenový buddhismus školy Sótó je také velmi populární na Západě. (Bodiford, 2006)[2] [5]

Citační zdroje