Sóhei

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Sóhei (僧兵, mniši válečníci) Váleční mniši se objevují v japonské historii od období Heian až po začátek období Edo. Byli to ozbrojení mniši, kteří se organizovali do armád hlásících se k jednotlivým klášterům. Kromě ochrany území klášterů se také účastnili sporů a potyček mezi jednotlivými frakcemi buddhistických škol a dokonce zasahovali do velkých válečných konfliktů, jako byla válka Genpei (1180 – 1185) nebo období válčících států (Sengoku džidai, 1467 – 1573). Nejznámějším sporem v rámci frakcí jedné buddhistické školy je boj mezi frakcemi školy Tendai, džimonha, se sídlem v chrámu Ondžódži (Miidera) a sanmonha, která byla soustředná kolem chrámu Enrjakudži na hoře Hiei. Mniši z chrámu Enrjakudži také často scházeli dolů z hory Hiei do Kjóta a vyhrožováním násilím se na vládních představitelích dožadovali splnění svých požadavků. Mezi další chrámy disponující vlastními armádami válečných mnichů pak patří především Tódaidži a Kófukudži. V období válčících států se také objevuje nový typ sóhei patřící k hnutí Ikkó ikki („odhodlané povstání“), což bylo uskupení zahrnující buddhistické mnichy, nižší šlechtu a rolníky, které sjednocovala až fanatická víra v učení buddhistické školy Džódo šinšú. Ikkó ikki se snažilo svrhnout samurajskou nadvládu a jejich největší základny byly kláštery Išijima Hongandži a Nagašima. Typickou zbraní válečných mnichů je naginata (zbraň podobná halapartně), ale v praxi používali širokou škálu brnění a zbraní a mnohdy nebyla jejich výstroj nijak výrazně odlišná od samurajské. (Adolphson, 2007)[1]

Citační zdroje