Rusko-japonská válka

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Rusko-japonská válka

Rusko-japonská válka se odehrála mezi únorem 1904 a květnem 1905. Jejím vítězem se stalo Japonsko, které předložilo své požadavky na mírové konferenci v Portsmouthu. Mezi hlavní zisky patřilo uznání nadřazených japonských zájmů v Koreji, pronájem poloostrova Liaotung a právo používat Jihomandžuskou železnici.

Japonsko na přelomu 19. a 20. století mělo stále větší cíle v oblasti expanzivní politiky, ale vědělo, že potřebuje spojence. Hirobumi Itó a Kaoru Inoue dávali přednost spojenectví s Ruskem, ale v roce 1900 odstoupila poslední Itóova vláda a dalším premiérem se stal generál Taró Kacura, který spolu s dalším zástupcem armády Aritomem Jamagatou viděl spojence ve Velké Británii. Rusko považoval spíše za nepřítele kvůli silnému soupeření v Koreji a v Mandžusku. (Vasiljevová 1986, 376)[1]

V Mandžusku Rusko získávalo silné pravomoci. V roce 1896 získalo povolení postavit takzvanou Východočínskou dráhu vedoucí do Vladivostoku přes Mandžusko, která výrazně zkrátila Transsibiřskou magistrálu. O dva roky později si na 25 let od Číny pronajalo poloostrov Liaotung a jeho dva významné přístavy Port Arthur (čínsky Lü-šun, japonsky Rjodžun)a Dalnij (čínsky Ta-lien, japonsky Dairen) propojilo s Východočínskou dráhou takzvanou Jihomandžuskou železnicí. Rusko se pokusilo o kontrolu celého Mandžuska, ale po diplomatické konfrontaci muselo ustoupit a slíbit, že své vojáky stáhne. (Reischauer 2009, 187)[2]

Vzájemné nepřátelství mezi Japonskem a Ruskem se stupňovalo. V roce 1902, kdy byla podepsána Anglicko-japonská aliance, která byla prvním rovnoprávným vojenským aktem mezi evropskou a asijskou zemí a zaručovala pomoc v případě konfliktu, vznikla také Protiruská liga (tairo dóšikai), sdružení vyzývající vládu k co nejrychlejšímu začátku války s Ruskem. Od srpna 1903 do února 1904 mezi oběma zeměmi probíhala jednání, při nichž Rusko nabídlo uznat japonské nároky v Koreji, ale Japonsko bylo ochotno uznat ruské zájmy pouze podél železnice, nikoli v celém Mandžusku. Rusko mezitím zpomalilo slíbený odsun jednotek a naopak začalo po Transsibiřské magistrále posílat posily. (Reischauer 2009, 187)[2] 4. února 1904 proběhla schůzka gozenkaigi, na které bylo rozhodnuto o zahájení války s Ruskem. (Vasiljevová 1986, 377)[1] 6. února 1904 Japonsko s Ruskem přerušilo diplomatické styky a v noci z 8. na 9. února 1904 zaútočilo torpédoborci na ruské vojenské lodě kotvící v Port Arthuru. Válku vyhlásilo o dva dny později. (Reischauer 2009, 187)[2] Japonsko se snažilo o rychlou válku, aby předešlo přesunu ruských posil z Evropy do oblasti a mohlo využít své početní převahy. Po útoku v Port Arthuru se Japonci vylodili v Koreji a pěšky pokračovali k čínské hranici, kterou překročili v květnu. V červnu byl z moře dobyt Dalnij a obklíčen Port Arthur, který obležení odolával až do 2. ledna 1905. Japonskou námořní flotilu vedl admirál Heihačiró Tógó, veterán z čínsko-japonské války a bývalý samuraj ze Sacumy. (Vasiljevová 1986, 377)[1] Mezitím se Japonci snažili zatlačit ruskou armádu do vnitrozemí. 10. března 1905 Japonci dobili Mukden, hlavní město v oblasti, a vyhráli několikadenní bitvu.

Poslední nadějí Rusů se tak stala Baltská flotila, složená ze 45 lodí ve špatném stavu. Cestu z Baltu jí navíc ztěžovala Británie, která jí nepovolila průjezd Suezským průplavem ani kotvení ve svých asijských přístavech. Flotila mířila do Vladivostoku, kde se plánovala zotavit a připravit na konečnou bitvu, ale 27. května 1905 ji zastavila v Cušimském průlivu skupina japonských lodí, která ji téměř celou zničila. (Rieschauer: 187)

V srpnu 1905 se konala z iniciativy amerického prezidenta Theodora Roosevelta mírová konference v Portsmouthu v New Hampshire. Japonsko předložilo následující požadavky. Uznání zvláštních nároků v Koreji

  • Finanční reparace
  • Převedení ruského pronájmu Liaotungu na Japonsko
  • Zisk ostrova Sachalin
  • Zisk Jihomandžuské železnice
  • Omezení počtu ruských ozbrojených sil na Dálném východě a vydání všech ruských lodí kotvících v neutrálních přístavech
  • Právo rybolovu v ruských vodách (Vasiljevová 1986, 377)[1]

Ne všechny požadavky však byly splněny. Ve smlouvě z 5. září 1905 bylo nakonec zaneseno následující.

  • Uznání japonských nároků v Koreji
  • Postoupení pronájmu Liaotungu
  • Japonské právo používat Jihomandžuskou železnici
  • Přenechání jižní poloviny Sachalinu Japonsku

Dohoda, že vojska obou zemí kromě posádek sloužících k ochraně železnice budou z Mandžuska do 18 měsíců od podpisu smlouvy stažena (Vasiljevová 1986, 377).[1] Japonsko bylo válkou ekonomicky vyčerpáno. Aby byly výdaje na válku pokryty, musely být zvýšeny daně. Přesto více jak polovina výdajů byla nakonec zaplacena ze zahraničních půjček poskytnutých Velkou Británií a USA. (Reischauer 2009, 187)[2] Proto bylo zejména nezískání reparací vnímáno v Japonsku jako zklamání. 5. září 1905 se v tokijském parku Hibija konalo protestní shromáždění proti mírové smlouvě, které se posléze vymklo kontrole a přerostlo v dvoudenní demonstrace po celém Tokiu. (Vasiljevová 1986, 377)[1]

Vyčerpání Japonska nebylo jen finančního charakteru. Kvůli mobilizaci se prudce snížil počet pracovních sil, což výrazně pocítilo zejména japonské zemědělství. Ztráty na životech v řadách japonského vojska dosáhly 230 000 lidí. (Vasiljevová 1986, 377)[1]

Dlouhodobé důsledky války ale byly převážně pozitivní. Po porážce rozlohou největší z dosavadních velmocí bylo už bez pochyb vnímáno jako silná sebevědomá země. Poskytnutí volnosti v Koreji, potvrzené nejprve Čínou po první čínsko-japonské válce a poté i Ruskem vedlo až k anexi Koreji v roce 1910. Z Japonska se tak postupem času stala nová mocnost i s koloniemi, Tchaj-wanem a Koreou.

Citační zdroje