O-bon

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

O-bon (お盆) je buddhistický svátek, během kterého jsou uctívány duše zemřelých předků. Tyto duše se nazývají tamaší. V Japonsku se o-bon slaví v období od 12. do 15. srpna, v některých oblastech připadá na červenec, kvůli rozporu mezi juliánským a lunárním kalendářem. Ti, kteří mají rodiny v rozdílných oblastech, mnohdy slaví tento svátek nadvakrát. Lidé věří, že zemřelí se v těchto dnech vracejí do světa živých, a tento návrat oslavují tanci, modlitbami a hostinami. Oslavy a tance zvané bon odori probíhají na dvorech chrámů, nejčastěji v noci.

Svátek o-bon je jednou z největších událostí roku, během které se zvyšuje pohyb obyvatelstva po zemi a kvůli které také do Japonska přijíždí množství turistů. I když se nejedná o státní svátek, mnozí lidé si berou na tyto dny volno a vracejí se do rodných domovů, kde se setkávají s širší rodinou. Společně navštěvují hroby svých předků, které čistí, polévají vodou z chrámů a zapalují na nich vonné tyčinky. Nejedná se však o pochmurný a vážný svátek, lidé jsou veselí, povídají si a baví se hudbou a tancem.

Před domy jsou věšeny lampiony, aby vedly duše předků. Ke konci svátku jsou na vodní hladiny vypouštěny svítící lampiony, které mají za úkol dovést duše zemřelých zpět na onen svět. Duším předků jsou rovněž nabízeny různé dary v podobě jídla, sladkostí a alkoholu, ale také květin. Ty pokládají Japonci také ke svým domácím buddhistickým oltářům, zvaným bucudan. Mimo tyto obětiny jsou duším nabízeny kousky cukrové třtiny, které mají posloužit předkům jako hole, o které se mohou opírat při návratu. Pro hladové duše, které nemají domov, kam by se vrátily, jsou před vchody domů pokládány tácy s jídlem.

Některé rodiny zapalují před domem uvítací oheň zvaný mukaebi, který slouží duším zemřelých jako jakési světelné znamení, podle kterého se orientují při svém návratu domů.

O-bon, který se slaví poprvé po úmrtí člena rodiny, se nazývá hacubon. Pokud však někdo zemře během 49 dní, které předcházejí o-bonu, koná se jeho hacubon až další rok.

Typické jsou také dřevěné destičky zvané ihai, které nesou jméno zemřelého a jsou uchovávány buď na domácím bucudanu nebo v chrámu. Věří se, že v těchto destičkách přetrvává duše zemřelých.

Jedny z nejpopulárnějších jsou oslavy v Kjótu, kde jsou na svazích hor zapalovány ohně rozmístěné tak, aby znázorňovaly japonské znaky. Jsou tak obrovské, že jsou vidět ze všech směrů.

Obdoba svátku o-bon se slaví rovněž v Číně, Koreji a dalších asijských zemích. Populárním se stal i v Americe. [1][2] [3]

Citační zdroje