Nikkan kihon džójaku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Základní japonsko-korejská smlouva (日韓基本条約 nikkan kihon džójaku) byla podepsána 22. června 1965 (Mendl 2002, 156)[1]. Vzhledem k tomu, že Korea nepodepsala sanfranciskou mírovou smlouvu z roku 1951, znamenala dohoda první navázání diplomatických vztahů mezi Japonskem a Jižní Koreou (Korejskou republikou) po druhé světové válce a faktické ukončení válečného stavu (Tógó 2010, 157)[2].

Touto smlouvou byly anulovány veškeré předchozí smlouvy mezi oběma zeměmi. V dohodě je uvedeno, že země vzájemně respektují svoji suverenitu a že se vzájemné vztahy budou řídit Chartou Spojených národů. Smlouva také vyjadřuje, že Japonsko uznává pouze Jižní Koreu jako jedinou právoplatnou vládu na Korejském poloostrově (Mendl 2002, 157)[1].

S dohodou bylo spojeno mnoho dalších vyjednávání a vedlejších smluv. Jedna z nich řešila otázku válečných reparací – Japonsko odmítlo platit reparace s odůvodněním, že Korea byla během války de facto součástí Japonska, a tudíž nebyla válečným protivníkem země. Na druhé straně Japonsko nepožadovalo vrácení japonského majetku, který zůstal na korejském území (Tógó 2010, 160)[2]. Tyto spory o reparace byly posléze vyřešeny japonskými investicemi do korejského průmyslu (Labus 2009, 142)[3].

Zřejmě nejdůležitější dohoda se týkala vymezení oficiálního statutu Korejců pobývajících v Japonsku. Po druhé světové válce bylo v zemi okolo dvou milionů Korejců, kteří byli postupně repatriováni. V Japonsku však zůstalo mnoho Korejců, jež odmítli být repatriováni, když začala válka na Korejském poloostrově. Dohoda z roku 1965 zaručila právo trvalého pobytu všem Korejcům, jež žili na japonském území v roce 1945, a Korejcům narozeným v Japonsku do roku 1970 (Tógó 2010, 161)[2].

Další připojená smlouva řešila vymezení námořních hranic a rybářských oblastí. Bylo vyjednáváno také o dlouholetém územním sporu mezi Japonskem a Koreou, ostrově Takešima (korejsky Dokdo), ale dohoda nebyla dosažena a tento spor není vyřešen dodnes (Tógó 2010, 161)[2].

Citační zdroje