Nikkan heigó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Japonská anexe Koreji (日韓併合 nikkan heigó)

Japonsko anektovalo Koreu 22. srpna 1910, čímž se Korea stala japonskou kolonií. V zemi byla zavedena vojenská správa v čele s generálním guvernérem. Japonsko využívalo Koreu pro strategické a ekonomické účely. Tento stav trval až do konce druhé světové války.

Počátky postupného podmanění Koreji lze hledat v roce 1876, kdy byla na ostrově Kangwa uzavřena Japonsko-korejská smlouva o přátelství. (Mason 2007, 266)[1] V této nerovnoprávné smlouvě si Japonci vyhrazovali podobná práva jako o několik let dříve západní národy vůči Japoncům. Další důležitou smlouvou byla Šimonosecká smlouva mezi Japonskem a Čínou sepsaná 17. dubna 1895 po porážce Číny v první čínsko-japonské válce. Kromě jiného uvádí, že Čína uznává korejskou nezávislost a zároveň tím umožňuje větší pronikání Japonska do Koreje.

Největší dopad na nezávislost Koreje ovšem měla rusko-japonská válka v letech 1904 až 1905. V průběhu války se konala porada nejvyšších japonských činitelů, kteří rozhodli, že je nutno Koreu zbavit jiných zahraničních vlivů než japonských. V létě 1904 proto byla vypracována smlouva zvaná Daiičidži nikkan kjójaku (První japonsko-korejská dohoda), ve které se Korea zavázala, že přijme japonské poradce pro finanční a zahraniční otázky, čímž ztratila v těchto oblastech svou nezávislost. Po vítězství Japonska ve válce s Ruskem byla v New Hampshire podepsána 5. září 1905 Portsmouthská smlouva, která uznávala zvláštní práva Japonska v Koreji.

V listopadu 1905 byla podepsána Druhá japonsko-korejská dohoda (Dainidži nikkan kjójaku), která převáděla veškerou zahraniční politiku na japonské orgány, stejně tak i vnitřní politiku Koreje v otázkách zemědělství, průmyslu či bezpečnosti. Korea byla prohlášena japonským protektorátem a vznikla funkce rezidenta v Koreji, kterým se stal Hirobumi Itó. Korejský císař Kodžong se v roce 1907 pokusil neúspěšně odvolat k mezinárodnímu soudu v Haagu. Japonsko ho následně donutilo abdikovat. (Vasiljevová 1986, 386)[2]

V roce 1907 byly pomocí Třetí japonsko-korejské smlouvy (Daisandži nikkan kjójaku) rozšířeny pravomoci rezidenta a korejská vláda se dostala pod větší kontrolu Japonska. To ji donutilo rozpustit armádu a vydat souhlas s obsazováním míst ve státní správě japonskými úředníky.

Mezitím sílilo protijaponské hnutí odporu. Jen mezi lety 1908 až 1910 bylo k potlačení korejských nepokojů zorganizováno 1450 vojenských zásahů. (Reischauer 2009, 188)[3] Lidové oddíly se nazvaly Armádou spravedlnosti (korejsky Ibjong). (Vasiljevová 1986, 386)[2] Nepokoje vyvrcholily v říjnu 1909 úspěšným atentátem na Itóa na nádraží v Charbinu při jeho cestě do Mandžuska. Samotným aktem podmanění Koreje byl pověřen generál Masatake Terauči. (Vasiljevová 1986, 386)[2] K anexi došlo 22. srpna 1910 za tichého souhlasu velmocí a Korea tak až do konce druhé světové války přestala existovat jako samostatný stát. Stala se japonskou kolonií a přešla pod vojenskou správu. Na Korejský poloostrov bylo kromě vojska povoláno i četnictvo kenpeitai. Korea byla využívána ekonomicky i strategicky. Propaganda v Koreji šířila teorie o společném původu obou národů. (Vasiljevová 1986, 386)[2] Na druhé straně nastal příliv japonského kapitálu do korejského průmyslu a byl také zaveden japonský vzdělávací systém. Období, kdy byla Korea kolonií, se stalo začátkem velké migrace Korejců do Japonska, kde byli najímáni především jako levná pracovní síla.

Citační zdroje