Niigata Minamata bjó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Niigata bjó (水俣病)

Mezi lety 1960-1965 byla nemoc Minamata bjó, která se objevila v prefektuře Kumamoto, považována za uzavřený případ a oficiální vyšetřování bylo ukončeno. Nápadně podobné symptomy, jako například zhoršené motorika, problémy se sluchem a mluvením, silné křeče či zúžené vidění, se však poté objevily i v okolí řeky Agano v prefektuře Niigata. Pitva jedné z obětí v roce 1965 potvrdila, že se jedná o shodnou chorobu, odtud pak také pochází alternativní název Daini Minamata bjó, kterým je Niigata bjó rovněž nazývána. Na vině byla stejně jako v prvním případě rtuť, kterou do řeky z elektrárny v Kase vypouštěla firma Šówa Denkó, která vyráběla acetaldehyd. Nemoc zde však byla rozpoznána dříve než v prvním případě, a tak i obětí bylo naštěstí méně než v Minamatě. Na rozdíl od postižených z okolí města Minamata reagovaly oběti z Niigaty velmi rychle a společně s prefekturátní vládou vystoupily proti společnosti, která má znečištění na svědomí. Veřejnost byla rozhořčena, že se stejná situace po zkušenostech z prvního případu v Minamatě opakuje. Navíc zde nemá průmysl tak výsadní postavení, a tak se nemocným dostalo i podpory od místních obyvatel. Představitelé prefektury nařídili lékařské testy k určení obětí a zakázali prodej ryb pocházejících z řeky Agano.

Oběti požadovaly vysoké odškodné, ale Šówa denkó na to odmítla přistoupit, jelikož by tím nepřímo přiznala vinu. Zástupci firmy zastávali teorii, že znečištění řeky způsobilo zemětřesení v roce 1964, které vážně poškodilo zemědělské sklady s hnojivy. Přestože byla tato verze roku 1966 vyvrácena, když tým výzkumníků zjistil, že mech rostoucí u výpustí z továrny obsahuje methyl rtuť, společnost svou vinu stále neuznala. Její prezident se dokonce v celonárodním televizním vysílání nechal slyšet, že je mu jedno, co vláda zjistila, a nehodlá akceptovat jejich nařízení. To svědčí o tom, jakou moc v tehdejších letech průmysl měl.

Mediální výstup se však minul účinkem a kromě toho, že ještě více rozzuřil oběti, přesvědčil i právníky, aby šli do sporu s tak mocnou společností, přestože šance na úspěch byly malé. Nakonec se pouze třináct jednotlivých obětí a tři rodiny odhodlaly k žalobě, která byla vznesena roku 1967 a stala se v Japonsku vůbec první žalobou týkající se znečištění životního prostředí.

Zásadní zlom v případu způsobil závodní lékař společnosti Čisso dr. Hosokawa, který zkoumal nemoc již v Minamatě, ale jeho výzkum byl zastaven a důkazy zničeny. Až výskyt nemoci i na dalším místě ho přiměl promluvit a to nejen o výzkumu, ale také o snahách představitelů firmy Čisso, kteří se snažili celou věc zamlčet. Přístup obyvatel Niigaty navíc přiměl i obyvatele Minamaty, aby se za tamější oběti postavili, i když původně se báli, že by nemoc mohla být přenosná, a stranili se jich.

Soud dal roku 1971 za pravdu obětem a na základě článku 709 občanského zákoníku zároveň rozhodl, že pokud budou někdy v budoucnu pochybnosti o bezpečnosti vypouštěných látek, bude muset daná továrna ihned přestat s jejich vypouštěním, dokud se neprokáže nezávadnost. Společnost Šówa denkó následně souhlasila s vyplacením 15 milionů jenů lidem s nejhorším postižením (McKEAN 1981, 152)[1]. Oběti zdejšího znečištění mají díky svým akcím a návštěvám dalších obětí znečištění z jiných oblastí zásluhu na tom, že se tyto problémy vrátily do národního povědomí a vyvolaly tlak na jejich vyřešení. (Nishimura 1989)[2](Takemori 2014)[3](Ui 1992)[4]

Citační zdroje