Nembucu

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Nembucu (念仏) je japonská invokace jména buddhy Amidy. V japonštině zní: „Namu Amida Bucu.“, což v překladu znamená: „Pocta buddhovi Amidovi.“, případně: „Vzývám tě buddho Amido“. V Číně se jednalo o běžnou mahájánovou praxi, nicméně v Japonsku se invokace stala hlavní praxí Škol Čisté země. (Lopez 2003, 231)[1] Buddha Amida (v sanskrtu Amitábha) si během svého slibu bódhisattvy (v němž sliboval dovést všechny bytosti k osvícení) velice silně přál, aby byl schopný vytvořit čistou zemi, do které by se bytosti mohly dostat pouze na základě toho, že si to budou přát. To se mu podařilo ve chvíli, kdy dosáhl buddhovství. Podle mahájánové buddhistická tradice buddha Amida vytvořil čistou zemi, která bývá nazývána Západní ráj, nebo také Čistá země nejvyšší radosti, případně Země blaženosti, japonsky džódo. Čistá země bývá popisována jako energetické pole, které kolem sebe manifestuje vysoký bóhisattva a pro ty, kdo se v něm zrodí, nabízí výjimečné podmínky pro duchovní rozvoj. Mezi ty například patří nepřítomnost rušivých emocí, neustálá přítomnost dharmy a okamžité uspokojení jakýchkoliv fyzických potřeb. (Seegers 2006, 59)[2]

Nejstarší doklad o provádění praxe invokace jména buddhy Amidy nalezneme v čínské náboženské literatuře z 6. století. Buddhističtí učenci totiž došli k názoru, že již nastalo období úpadku dharmy (japonsky mappó). To znamená, že není možné dosáhnout osvícení během jednoho života. Místo na osvícení se tedy buddhisté začali soustředit na lepší zrození v příštím životě. A právě proto se začali soustředit na pomoc buddhy Amidy. Tato praxe byla velmi populární u prostého lidu, ale i u učenců. (Lopez 2003, 190-195)[1]

V Japonsku se poprvé s tradicí uctívání buddhy Amidy setkáme v roce 848, kdy ji v náboženském centru školy Tendai na hoře Hiei představil mnich Ennin (793/794 - 864). Poté, se uctívání buddhy Amidy stalo součástí praxe školy Tendai. (Shively 1999, 17)[3] Nicméně v počátku se paralelně k praxi školy Tendai v Japonsku používalo nembucu k ochraně živých před duchy. Invokace je měla poslat do Čisté země. Spojení s duchy způsobilo, že nembucu bylo veřejností vnímáno jako negativní. (Lopez 2003, 194)[1] To se ale časem změnilo a nembucu se většího rozšíření dočkalo ve 12. a 13. století. (Reischauer 2009, 36-55)[4] Začalo se používat v mnohých buddhistických směrech, výjimkou nebyly ani školy esoterického buddhismu (Tendai a Šingon). (Lopez 2003, 194-195)[1] V Japonsku postupně vzniklo hned několik škol Čisté země, které se lišily přístupem k nembucu a ostatním praxím. Jsou to Škola Čisté země Džódošú, Pravá škola Čisté země Džódo šinšú a Škola Džišú. (Reischauer 2009, 36-55)[4]

Mnich Hónen (1133 - 1212) založil v roce 1175 Školu Čisté země Džódošú, ve které byl kladen důraz hlavně na nembucu, nicméně následovníci praktikovali i jiné praxe dle vlastního uvážení (např. zpívání súter, meditace v sedě, dodržování pěti pravidel). Úspěšnější nakonec byla Pravá škola Čisté země Džódo šinšú, kterou založil Hónenův žák Šinran (1173 - 1263). Ten hlásal, že ke spasení je potřebné pouze jednou v životě upřímně zarecitovat nembucu, mnichy dokonce vyzýval k tomu, aby se oženili, což se později v této škole stalo běžnou praxí. Pravá škola Čisté země se stala nejrozšířenějším směrem japonského buddhismu. Školu Džišú založil mnich Ippen, který mezi svými následovníky hlásal odříkávání nembucu v pravidelných časových intervalech a zavedl praxi nembucu při tanci. Mezi společné rysy těchto škol Čisté země patří užívání japonštiny, otevřenost všem (i ženám) a tato hnutí měla rovnostářský charakter.(Reischauer 2009, 36-55)[4]

Citační zdroje