Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

(能 nó) je tradiční forma japonského divadla, která vznikla na přelomu 14. a 15. století. Jeho hlavním rysem jsou stylizované masky a skutečnost, že je hráno pouze mužskými herci.

Divadlo vychází z několika zdrojů. Jedná se o rituální tance kagura, jež se odehrávaly v šintoistických svatyních, a původem kontinentální tance s maskami gigaku a bugaku. Dalšími zdroji byly zemědělský taneční rituál dengaku (v překladu „polní hry“) a ennen nó vzniklé z modliteb za dlouhý život, které byly zpestřovány tancem a zpěvem. Nejvýznamnějším zdrojem však byly sarugaku, takzvané „opičí hry“, které byly dříve nazývány sangaku, „rozmanité hry“. Jejich přímou inspirací byly čínské hry stejného názvu a v Japonsku se ujaly v 8. století. Jejich součástí byl zpěv, tanec a různé komické výstupy, z nichž později vzešla herecká vystoupení (Novák 1977, 68)[1]. V rozvoji divadla výrazně pokročil Zeami Motokijo v období Muromači. Tento dramatik psal kromě her také teoretická pojednání, jež významně přispěla k zformulování pravidel divadla nó. Důležité teoretické spisy jsou Kadenšo, Kniha o tradici květu (jinak zvaná také Fúšikaden, Učení o stylu a květu), Sandó, v překladu Tři cesty (známá také pod jménem Nósakušo, Kniha o tvorbě ), Šikadó, neboli Cesta k pravému květu, Kakjó (Zrcadlo květu) a Kjúi, v překladu Děvet stupňů (Vostrá, 2004)[2]. Podíl na rozvoji dovadla měl i Zeamiho otec Kan’ami. Oba jsou považováni za zakladatele školy Kanze a jejich zásluhou byly hry sarugaku přeměněny v divadlo . Termín se pro tento typ divadla začal používat až od 17. století. Vychází z názvů původních her, za něž bylo přidáváno slovo ve smyslu „dovednost“ či „schopnost“ (Novák 1977, 69)[1]. Období Muromači bylo érou rozkvětu také díky podpoře šóguna Jošimicua. Vzhledem k tomu, že sídlil v místě zvaném Kitajama, bývá kultura 15. století, do níž bezesporu patří, často nazývána také kulturou kitajamskou (Varley 2000, 113)[3]. Hry jsou vysoce stylizované, například kostýmy jsou po výtvarné stránce řešeny velmi bohatě a s důrazem na divadelní efekt. Nejviditelnějším znakem divadla jsou dřevěné masky, které jsou menší než obličej herce, kterým je vždy muž. Dalším rysem je téměř prázdné jeviště a využívání minima rekvizit. To odpovídá náznakovosti, jež je pro divadlo charakteristická. Tato náznakovost se týká například i gest herců (Novák 1977, 70)[1]. Hra je doprovázena malým orchestrem, jehož součástí je flétna, dva malé bubínky a občas také paličkový bubínek. Tyto hudební nástroje mají za úkol udávat rytmus celé hře. Kromě tohoto malého hudebního tělesa doprovází hry také sbor (Driver & Christiansen 1989, 282)[4]. Obě skupiny jsou umístěny přímo na jevišti. Hlasový projev herce je také velice specifický. Můžeme ho rozdělit na utai, zpěv, a kotoba, mluvu. Veškerý projev je v jazyce, který je přibližně o století starší oproti době, ve které byla hra napsána. Ve zpěvu jsou střídány verše o pěti a sedmi mórách a i v mluvě je využíván jazyk klasické poezie. Zvláštní funkci má takzvaná cestovní píseň, mičijuki, která má naznačit změnu místa děje (Novák 1977, 71)[1].

S použitým jazykem souvisí také výběr témat. Většina her zůstávala u motivů z klasické literatury, například z Kodžiki nebo Příběhu prince Gendžiho. Často bylo inspirací Heike monogatari. Z těchto děl byly vybírány kratší epizody, které byly často dramatikem ještě přepracovány. Podstatou her je více lyrické zamýšlení než epický dramatický děj. Kvůli tomu jsou jednotlivé hry velmi krátké, je obvyklé, že mají jen jedno dějství. Z tohoto důvodu jich bylo do programu zařazováno několik za sebou. Nejprve byly oddělovány hudební ukázkou, později přestávky vyplnily komické výstupy, z nichž se staly frašky kjógen (Novák, 1977, 72)[1].

Citační zdroje