Minamata bjó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Nemoc Minamata bjó se poprvé objevila ve městě Minamata v prefektuře Kumamoto v 50. letech a byla v počátcích nazývána nemocí tančících koček (neko odori bjó). Jako první se totiž nápadně projevila u koček, které ztrácely schopnost pohybové koordinace a dokonce se zcela iracionálně vrhaly do moře. Ptáci zase bez zjevných příčin padali na zem, naráželi do objektů a celkově pozbyli schopnost orientace. Na vině byla rtuť vypouštěná do moře firmou Čisso a záhy se začaly první příznaky projevovat i u lidí. Jednalo se o třes rukou, znecitlivění končetin, poruchy zraku, pohybu a řeči, které vedly až k úplné ztrátě kontroly nad tělem a upoutání na lůžko.


Počátky znečištění

Firma Čisso vznikla již v roce 1908 a zabývala se výrobou průmyslových hnojiv. V roce 1945 byla produkce sice zastavena, nová vláda však záhy podpořila obnovení provozu. Díky zvyšující se poptávce se chemičce dařilo a výroba se mnohonásobně zvýšila. Už od svého začátku přitom odpadovou vodu z továrny vypouštěli do zálivu Minamata. A již před 2. světovou válkou rybáři po firmě žádali nápravu. Roku 1926 jim bylo vyplaceno odškodné, ale pouze pod podmínkou, že už nebudou dále proti firmě protestovat. Další odškodnění proběhlo v roce 1943. První nakažení lidé v 50. letech často pocházeli z chudších rybářských rodin na pobřeží. Jelikož se zpočátku nevědělo, zda nemoc není nakažlivá, byli nemocní často diskriminováni a vyhýbali se jim dokonce i jejich příbuzní. Na popud správy prefektury Kumamoto byla roku 1956 založena Společnost pro výzkum minamatské nemoci, která vyloučila virový či bakteriální původ. Za pravděpodobnou příčinu označila otravu těžkými kovy prostřednictvím konzumace ryb. S tvrzením, že by se mohlo jednat o rtuť, přišel poté britský neurobiolog Douglas McAlpine, který si všiml podobnosti s případem otravy rtutí popsaným ve 40. letech v Americe. Výzkum z roku 1959 jeho domněnku potvrdil, když vědci zjistili, že příčinou je metylrtuť (MeHg).


Hledání příčiny

Na seznamu vypouštěných látek, který firma Čisso uveřejnila, rtuť vůbec nefigurovala. Aby od sebe odvrátili pozornost, přišli navíc nejvyšší představitelé společnosti s vlastní teorií, že rtuť pochází z munice odhozené na dno oceánu na konci 2. světové války. Jejich vlastní závodní lékař přitom pokusy na kočkách dokázal, že na vině je skutečně odpadní voda. Přidával totiž zvířatům do krmení různé chemikálie přítomné ve výrobním procesu a po použití vody z výpusti se na zvířatech projevily charakteristické symptomy. Laboratorní testy následně potvrdily poškození mozku stejné jako u rybářů. Lékař samozřejmě ihned informoval vedení firmy, avšak bylo mu zakázáno pokračovat a všechen důkazní materiál byl zničen.

Nejenže firma Čisso i nadále popírala svou vinu, ale neustále také zvyšovala výrobu acetaldehydu, s čímž úměrně vzrůstalo množství vypouštěné rtuti, která se při jeho výrobě používala jako katalyzátor. Zatímco v roce 1940 bylo za měsíc vyprodukováno 450 tun, v roce 1958 už to bylo 1 500 tun a o dva roky později dokonce 4 000 tun (Hernan 2010, 12–13)[1]. Společně s tím se rozšiřovala i znečištěná vodní plocha a nemoc se objevovala v dalších oblastech, což vyvolalo protesty a demonstrace rybářů a nemocných. Firma je odškodnila formou milodaru (mimaikin), čímž se opět vyhýbala převzetí odpovědnosti za své činy. Navíc se oběti přijmutím daru zavazovaly k tomu, že dohoda bude zrušena, pokud se ukáže, že Minamata bjó nebyla způsobena společností Čisso. A pokud se zjistí opak, odškodnění lidé už nebudou žádné další kompenzace požadovat.


Vyřešení případu

Průlom v situaci nastal až v roce 1964, kdy se nemoc objevila také ve vzdálené Niigatě – Daini/Niigata Minamata bjó, kde firma Šówa Denkó vyráběla rovněž acetaldehyd. Celkově se zde opakoval stejný scénář jako v Minamatě, avšak průmysl zde neměl tak výsadní postavení, a tak se obětem dostalo podpory veřejnosti. Nakažení lidé firmu žalovali a vláda roku 1968 uznala společnost jako původce nemoci. To se stalo ale až poté, co společnost o dva roky dříve ukončila produkci acetaldehydu. Soud přiznal obětem nárok na odškodné, ale rozsudek se nezabýval odstraněním ekologických škod.

Pro oběti z Minamaty byl rozsudek z Niigaty impulsem pro znovuotevření případu. Zhruba padesát rodin se rozhodlo pro mimosoudní vyrovnání, avšak třicet dalších společnost Čisso zažalovalo, přičemž jim nešlo jen o vyšší odškodné, ale také o oficiální omluvu. Soud v jejich prospěch rozhodl až v roce 1973, načež firma přistoupila na přímé jednání s oběťmi, po kterém se zavázala, že uhradí 65 % nákladů na revitalizaci zálivu. Ta byla dokončena v roce 1997. [2][3]

Citační zdroje