Manjóšú

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Manjóšú (万葉集), neboli Sbírka desetitisíce listů, je nejstarší a nejrozsáhlejší antologie japonské lyrické poezie, která byla sestavena v druhé polovině 8. století. Tvoří ji 20 svazků obsahujících kolem 4 500 básní (z toho 4 207 básní tanka, 265 básní čóka, 62 básní ve formě sedóka, 4 čínské básně a 22 prozaických čínských textů). (Winkelhöferová 2008, 186)[1] Kromě toho jsou delší úseky textu, tvořené lyricko-epickými básněmi, doplněny krátkými prozaickými vstupy kotobagaki, které vysvětlují okolnosti vzniku té které básně.

Za sestavovatele sbírky je považován dvořan a významný básník Ótomo no Jakamoči (716-785). (Švarcová 2005, 24)[2] Ótomo no Jakamoči nepostupoval při řazení sbírky Manjóšú systematicky, přesto však můžeme básně v ní obsažené rozdělit do tří kategorií. Milostné básně, básně vyjadřující náklonnost a přátelství sómonka. Melancholické až tragické elegie banka a rozmanité básně, které se zabývají náměty jako je cestování, přírodou, obřady, legendami či střídáním ročních období, zóka.

Sbírka je psaná manjóganou, což je komplikovaný grafemický systém využívající fonetického a sémantického přepisu čínských znaků pro vyjádření japonského čtení. Poprvé byla manjógana použita při zápisu kroniky Kodžiki (712), později se stala základem pro vývoj slabičného písma kany. Tímto způsobem je v Manjóšú zaznamenáno dílo asi 450 autorů a autorek různého společenského postavení a původu tvořících v období mezi druhou polovinou 5. století a první polovinou 8. století. Mezi nejvýznamnější básníky zařazené do sbírky patří Kakinomoto no Hitomaro (680?-710?), autor oslavných básní na členy císařského rodu, cituplných elegií a mistr makura kotoba. (Winkelhöferová 2008, 143)[1] Dalším uznávaným autorem zahrnutým do Manjóšú je básník a vysoký úředník Jamanoue no Ókura (660-733), který se ve své tvorbě inspiroval čínskými příběhy (například Legenda o nebeské pradleně a pasáčkovi, Tanabata) či žalozpěvy nad předčasně zemřelou osobou. V básnické antologii ale nalezneme i mnoho básní anonymních. Patří mezi ně například sakimori no uta (hraničářské písně, písně strážců hranic) či Azuma uta (písně z Azumy, neboli písně z východních provincií). Tyto básně jsou zřejmě lidového původu a přežívaly v ústním podání a až později byly zapsány (popřípadě i upraveny) některým z uznávaných básníků. (Winkelhöferová 2008, 167)[1] Do češtiny byla básnická sbírka Manjóšú kompletně přeložena Antonínem Límanem v roce 2001.

Citační zdroje