Mandžusko

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Mandžusko (満洲 Manšú) je bývalá oblast v severovýchodní Číně. V roce 1932 byl na jejím území Japonskem vytvořen loutkový stát Manšúkoku a tato okupace skončila až v roce 1945 spolu s porážkou Japonska na konci druhé světové války.

Mandžusko je název v minulosti používaný pro rozsáhlou oblast v severovýchodní Asii, nyní v rámci členění Čínské lidové republiky hovoříme o severovýchodní Číně. Na severu oblast zasahovala až do dnešního Ruska, na jihu hraničila s Koreou (Britannica, online). Do 17. století byla historie Mandžuska utvářena třemi etnickými skupinami: Číňany, Mongoly a kmeny, které souhrnně nazýváme Tunguzové. Ti byli v průběhu věků známí pod různými jmény, jedním z nich bylo i označení Mandžuové. Tím propůjčili své jméno celé oblasti. Potomci tohoto kmene založili mandžuskou dynastii Čching, která do roku 1911, kdy byla svržena revolucí, vládla Číně (Britannica, online). Během první a zvláště druhé světové války se území Mandžuska stalo místem střetů mezi Ruskem, Japonskem a Čínou. Na přelomu 19. a 20. století se Mandžusko dostalo pod silný ruský vliv. Během ruské občanské války při Sibiřské intervenci obsadily roku 1918 část Mandžuska japonská vojska, pod sovětskou kontrolu se dostalo opět roku 1925 (Vasiljevová 1986, 410–411)[1]. Od roku 1932 bylo Mandžusko okupováno Japonskem, které na jeho území vedlo s Čínou drobné boje, které pokračovaly po mnoho následujících let až do vypuknutí totální války s Čínou v roce 1937 (Hunter 1984, 121)[2]. Osvobozeno z japonského područí bylo v roce 1945.

Zahraniční politika Japonska se na počátku 20. století soustředila zejména na snahy o upevnění svých pozic v Číně, podrobení Koreje a vytvoření strategického území zvláštního zájmu v Mandžusku, odkud by mohly japonské jednotky pronikat dále na čínskou pevninu. Po rusko-japonské válce a uzavření Portsmouthské smlouvy roku 1905 nahradilo Japonsko Rusko v roli rozhodující zahraniční velmoci v Mandžusku, a Mandžusko se tak dostalo do japonské sféry vlivu. Japonci získali jižní větev Východočínské dráhy a poloostrov Liaotung na jihu Mandžuska včetně strategického přístavu Port Arthur. V roce 1906 došlo k prodloužení železnice až do Port Arthuru a byl vytvořen polovládní koncern Jihomandžuská dráha, který spravoval také přístav Dalnij, přilehlé doly a průmyslové podniky (Vasiljevová 1986, 376–378)[1].

V roce 1906 pozemní vojska na území severovýchodní Číny vytvořila samostatnou radikální odnož japonské císařské armády, Kwantungskou armádu (Young 1999, 29)[3]. Tyto jednotky byly na mandžuském území přítomny až do konce druhé světové války. Zpočátku posádka pouze chránila Jihomandžuskou dráhu a přilehlá území, v pozdějších letech se zapojovala také do jiných konfliktů a po roce 1931 byla rozhodující složkou podílející se na anexi Mandžuska. Koncem 20. let 20. století vyhověla Tanakova vláda vojenským kruhům volajícím po expanzivní politice a postupu vůči Číně. V červenci 1927 byl v Tokiu na Východní konferenci navržen plán agrese, jejímž prvním krokem mělo být ovládnutí Mandžuska, odkud by dále japonské jednotky postupovaly do dalších asijských zemí. Mandžusko tehdy ovládal pro-japonský generál Čang Cuo-Lin. Když proti němu kuomintangská vláda zahájila v roce 1927 tažení, Japonsko vyslalo svá vojska, aby jejich postup zastavilo. Tato intervence však kuomintangská vojska nezadržela a vlády v Mandžusku se nakonec ujal Cuo-Linův syn, který se i přes japonský nátlak podrobil Kuomintangu (Vasiljevová 1986, 420–421)[1]. Japonský zásah byl tedy neúspěšný.

Další japonský pokus o ovládnutí Mandžuska se odehrál počátkem 30. let, kdy opět zesílily hlasy volající po aktivní politice. Japonsko mělo na mandžuském území stále rozmístěny jednotky Kwantungské armády k obraně Jihomandžuské dráhy a tyto jednotky v noci z 18. na 19. září roku 1931 využilo k provedení atentátu, tzv. mandžuského incidentu, který se stal důvodem pro rozpoutání válečného konfliktu. Pod záminkou ochrany japonských usedlíků Kwantungská armáda spolu s jednotkami japonské armády z Koreje bez souhlasu vlády rychle zabírala severovýchodní oblasti a během následujících čtyř dní obsadila i města Čchang-čchun a Ťi-lin (Hunter 1984, 120)[2]. O několik měsíců později, dne 5. února 1932, dobyla celé Mandžusko. Spojené státy americké ani Velká Británie nepodnikly proti japonskému útoku žádné kroky (Vasiljevová 1986, 428–429)[1].

Japonsko anektovalo Mandžusko a 1. března 1932 vyhlásilo vznik nového státu s názvem Manšúkoku. Do čela tohoto loutkového státu byl postaven Pchu I, poslední císař mandžuské dynastie. 15. září 1932 byl mezi Japonskem a státem Manšúkoku podepsán Japonsko-mandžuský protokol, kterým Manšúkoku potvrdilo platnost japonských práv a souhlasilo s rozmístěním japonských vojsk na svém území (Vasiljevová 1986, 429)[1]. Společnost národů se k záležitosti Manšúkoku vyjádřila na jaře 1933 a rozhodla se tento nově vzniklý stát neuznat, na což Japonsko reagovalo potestativním vystoupením ze Společnosti národů. Manšúkoku bylo pro zájmy Japonska významné především svým nerostným bohatstvím a průmyslem, jehož rozvoj Japonci významně podporovali (Hall 1988, 442)[4]. Během okupace došlo k rozvoji mnohých měst a rapidnímu ekonomickému růstu, který byl ale podřízen japonským zájmům.

Během druhé čínsko-japonské války (1937–1945) se Manšúkoku stalo odrazovým můstkem k japonské invazi na zbývající území Číny. I v posledních letech války, kdy Japonsko utrpělo několik porážek, se v této oblasti stále zdržovalo velké množství vojenských jednotek (Vasiljevová 1986, 443)[1]. 8. srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz v souladu s rozhodnutím na Jaltské konferenci Japonsku válku a dalšího dne překročila sovětská vojska hranici Manšúkoku, aby se střetli s Kwantungsou armádou a okupovaný stát osvobodili (Young 1999, 409)[3]. Následujícího roku bylo Mandžusko převedeno zpět pod čínskou správu.[5] [6]

Citační zdroje