Mírová konference ve Washingtonu

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Mírová konference ve Washingtonu
Konference ve Washingtonu se konala od listopadu 1921 do února 1922 a řešila poválečnou situaci v Tichomoří a na Dálném východě. V tom navazovala na mírovou konferenci ve Versailles, která řešila poválečné uspořádání v Evropě.

Washingtonská konference představovala přechod z válečné politiky zbrojení k mírovému systému částečného odzbrojení. (Reischauer 2009, 229)[1] Byla omezena námořní výzbroj, například Japonsko po deset let od konference nestavělo nové lodě. Ve smlouvách se projevil vliv takzvané nové diplomacie Woodrowa Wilsona, jejíž zásady formuloval ve svých Čtrnácti bodech, které žádaly například otevřené mezinárodní jednání místo zákulisních dohod, omezení zbrojení či vyřešení koloniální otázky. (Moderni-dejiny.cz 2012)[2] Hlavní slovo na konferenci měly USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko. (Dějepis.com 1997-2014)[3] Na konferenci byly sepsány tři smlouvy, které byly nově multilaterálního charakteru, dříve se upřednostňovaly pouze dvoustranné vztahy a ujednání. (Reischauer 2009, 229)[1] Jednalo se o následující smlouvy: Pakt čtyř mocností, Pakt pěti mocností a Smlouva devíti mocností.

Pakt čtyř mocností podepsaný v prosinci 1921 mezi Japonskem, USA, Francií a Velkou Británií nahrazoval bilaterální dohody kolektivním ujednáním o bezpečnosti a vzájemné pomoci v případě ohrožení. Zúčastněné státy se zavázaly, že po deset let budou vzájemně respektovat své zájmy a práva v Tichomoří. (Sddv.cz 2012)[4]

Pakt pěti mocností, také nazývaný Washingtonská námořní smlouva, se pokusil vytvořit vojenskou rovnováhu v Tichomoří. Velká Británie a USA se zavázaly k tomu, že nebudou budovat nová vojenská opevnění na východ od Singapuru a na západ od Havaje. Byl také stanoven poměr tonáže loďstva USA, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie jako 10 : 10 : 6 : 1,75 : 1,75. (Sddv.cz 2012)[5] Záměrem této smlouvy bylo to, aby Japonsko bylo schopno zajistit bezpečnost ve vlastních vodách a zároveň nemělo dostatečně velkou flotilu k přípravě války proti Velké Británii nebo USA. V roce 1930 během Londýnské námořní konference byl tonážní poměr japonského námořnictva zvýšen z 6 na 7. (Reischauer 2009, 236)[1]Smlouva byla podepsána 6. února 1922.

Ve stejný den podepsaný Pakt devíti mocností se věnoval otázce Číny. Kromě výše zmíněných zemí ho podepsalo Nizozemí, Belgie, Portugalsko a Čína. (Sddv.cz 2012)[4] Smlouva deklarovala nezávislost, územní integritu i suverenitu Číny, na druhé straně ale potvrzovala práva ostatních mocností, které získaly na základě nerovnoprávných smluv, a mlčela ohledně japonské přítomnosti v Mandžusku. (Reischauer 2009, 229)[1] Pakt uznával zásadu otevřených dveří do Číny a zároveň měl zabránit, aby někdo využil územní roztříštěnosti Číny k dalšímu dělení či případné kolonizaci. Japonsko se ve smlouvě také ve prospěch Číny vzdalo nároků na poloostrov Šan-tung, který získalo Versailleskou mírovou smlouvou.

V Japonsku byly výsledky konference kvůli nízkému tonážnímu poměru vůči USA a Velké Británii a kvůli ztrátě Šan-tungu vnímány jako neúspěch. Konference upevnila koloniální systém v Tichomoří především na straně vítězů první světové války. Také měla být nástrojem k zabránění další agresi či pokusům o kolonizaci. (Reischauer 2009, 230)[1] Tím se také stala na určitou dobu překážkou v japonské expanzivní politice.

Citační zdroje