Mírová konference ve Versailles

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Mírová konference ve Versailles

Mírová konference ve Versailles se konala od ledna do června 1919. Smlouva, která byla na konferenci sepsána, Japonsku zaručovala nárok na některé bývalé německé kolonie, a to Mariánské, Marshallovy a Karolínské ostrovy a poloostrov Šan-tung.

Versailleská mírová konference byla zahájena 18. ledna 1919 poté, co kapitulací Německa 11. listopadu 1918 a Rakouska-Uherska 3. listopadu 1918 skončila první světová válka. (Dějepis.com 1997-2014)[1] Cílem účastníků konference byla smlouva s Německem, ve které uvedli všechny požadavky, které vůči Německu měli, jako kompenzaci za škody způsobené zemím Dohody na civilním obyvatelstvu a jejich majetku. Smlouva byla podepsána 28. června 1919. (Kaiser: ©2014)

Konference se zúčastnily pouze vítězné státy: Francie, Velká Británie, Itálie, USA a Japonsko jako státy se všeobecnými zájmy. Dalším vítězným státům byly přisouzeny omezené zájmy. Nejvyšším orgánem konference byla Rada deseti (premiéři či prezidenti a ministři zahraničí vítězných států se všeobecnými zájmy), která se posléze zúžila v Radu tří, která zahrnovala amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, britského premiéra Lloyda George a francouzského premiéra George Clemenceaua. (Dějepis.com 1997-2014)[2]

Smlouva vymezovala nové hranice Německa, požadovala jeho demilitarizaci, stanovovala povinnost Německa platit reparace vítězným státům. (Dějepis.com 1997-2014)[2] Smlouva také požadovala odebrání kolonií. Většina byla přidělena Velké Británii nebo Francii. Japonsko získalo Marshallovy, Mariánské a Karolínské ostrovy, které Německo kolonizovalo teprve na konci 19. století. (Vasiljevová 1986, 410)[3] Japonsku byl také přidělen poloostrov Šan-tung, který si v roce 1898 Německo pronajalo od Číny. Japonsko Šan-tung dobylo v roce 1914 spolu s britskými silami poté, co Německu vyhlásilo válku. Navíc v roce 1915 Japonsko donutilo čínskou vládu podepsat takzvaných 21 požadavků, které zaručovaly, že dřívější německá práva v Šan-tungu budou převedena na Japonsko. (Richards 2006)[4] Čínu rozhodnutí versailleské konference pobouřilo, protože v roce 1914 jí Británie v případě porážky Německa přislíbila navrácení Šan-tungu. Ta ale zároveň dala slib Japonsku, že na konferenci bude hájit jeho zájmy. (Richards 2006)[4]

Když se na jaře 1919 začalo o přidělení Japonsku mluvit, začali čínští studenti projevovat nesouhlas s japonskou expanzivní politikou a vzniklo Hnutí 4. května. Ke studentům se připojili dělníci a obchodníci. Čínská vláda se snažila najít kompromis, kterým by usmířila protestující, ale protože odmítala učinit kroky, které by se mohly nelíbit Japonsku, nebyla úspěšná. Po protestech i v pařížském ústředí čínské delegace v den podpisu smlouvy nakonec Čína odmítla smlouvu podepsat. (Global Nonviolent Action Database 2010)[5] Bylo to však spíše symbolické gesto, protože Šan-tung připadl Japonsku. V roce 1922 byl však poloostrov Číně navrácen.

Smlouva vešla v platnost 10. ledna 1920. (Encyclopaedia Britannica 2013)[6] Byla součástí takzvaného versailleského mírového systému, který zahrnoval další smlouvy s poraženými státy: s Rakouskem v září 1919 v Saint-Germain, v roce 1920 s Maďarskem v Trianonu a s Tureckem v Sévres a s Bulharskem v předchozím roce v Neuilly. (Dějepis.com 1997-2014)[2] Na konferenci v Paříži, kde byly řešeny především evropské státy, navazovala konference ve Washingtonu, která se věnovala poválečnému uspořádání pacifického prostoru.

Citační zdroje