Kuša

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kuša (倶舎宗 Kušašú) je označení pro jednu z šesti buddhistických škol, které se do Japonska dostaly z Číny v průběhu 7. a 8. století. Její předlohou byla čínská škola Tü-še-cung. Kromě Kuši paří mezi tzv. „šest narských škol“ (název je odvozen od období Nara, 710-794, kdy došlo k ukotvení postavení škol v Japonsku), jak Japonci tyto buddhistické školy pojmenovali, také školy Sanron, Džódžicu, Hossó, Kegon a Ricu. (Reischauer 2009, 26)[1]

Učení školy Kuša vychází z indické školy Sarvástivády, jejíž nauka je založena na spisu Abhidharmakóša (Pokladnice Abhidharmakóši). Tento spis napsal indický učenec Vasubandhu (5. století) a obsahuje zásady školy Sarvástivády včetně nauky o dharmách (věci a jevy, které jsou základními stavebními kameny existujícího; dělí se na sanskrta, jež tvoří vše, co je mezi sebou propojeno vzájemnými souvislostmi a podléhá vzniku, změně a zániku, a asanskrta, která jsou opakem sanskrt). Další důležitou myšlenkou školy Sarvástivády je, že v současnosti existuje vše: minulost, přítomnost i budoucnost. (Miltner 2002, 211-215)[2] Do čínštiny byla Abhidharmakóša přeložena poprvé v 6. století a dala základ čínské buddhistické škole Tü-še-cung. Tato škola existovala samostatně pouze krátce, během vlády dynastie Tchang (618-907), na konci 8. století, byla již pokládána za součást buddhistické školy Fa-siang. Škola Fa-siang byla předlohou pro japonskou školu Hossó, která se postupem času sloučila se školou Kuša. Učení školy Kuša přinesli do Japonska v roce 658 mniši Čicu a Džitacu. (Matsunami 2012, 63) [3]

Již od svého uvedení v Japonsku nebyla škola považována za samostatnou, ale byla spojována s učením školy Hossó. Poslední zmínky o škole Kuša jako takové máme ze začátku 9. století. Naproti tomu škola Hossó, která jako součást své praxe přijala i nauku školy Kuša, přežila až do dnešní doby.

Citační zdroje