Konfucianismus v Japonsku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Konfucianismus v Japonsku

Konfucianismus do Japonska přicházel postupně od poloviny 6. století společně s čínským písmem a čínskou literaturou. V tomto období již byli součástí konfucianismu kromě Konfuciova učení i učení jeho žáků a soubor zažitých zvyklostí (Reischauer, Craig 2009, 28)[1]. Je tedy možné předpokládat, že konfucianismus měl v Japonsku vliv na společnost ještě před příchodem buddhismu. V tomto počátečním období bylo hlavním přínosem konfucianismu to, že vytvořil potřebnou terminologii a určil rámec komunikace mezi asijskými zeměmi (Cranston 2006, 456)[2].

V Japonsku byly silné tendence přijmout jako státní náboženství buddhismus, nicméně v období Asuka hrála důležitou roli i konfuciánská nauka (Mitsusada 2006, 169)[3]. Blízko k ní měl především princ Šótoku Taiši, což je patrné v Ústavě o sedmnácti článcích z roku 604, kterou měl princ údajně sepsat. V tomto díle jsou mnohé fráze a myšlenky zjevně konfuciánského původu (Brown 2006, 15)[4].

Konfuciánská literatura byla rozsáhlá a tvořila důležitou součást čínské literatury. Také proto se konfucianismus těšil v Japonsku velké úctě. V Japonsku se rozšířila především dvě hlavní konfuciánská díla. Bylo to dílo Hovory (japonsky Rongo, čínsky Lun-jü), které bylo sestaveno z výroků Konfucia. Druhým dílem pak byla kniha nejvýznamnějšího Konfuciova žáka, která nesla jeho jméno - Mencius (japonsky Móši). Tato díla se společně s klasickou čínštinou a literaturou stala v Japonsku základem vzdělání již od 7. Století (Brown 2006, 521)[4].

V Japonsku se, na rozdíl od Číny, konfucianismus nikdy nestal státním náboženstvím, dokonce ani nebyla vytvořena žádná organizovaná struktura (Reischauer, Craig 2009, 28)[1]. Krátce po rozšíření konfuciánských myšlenek mezi lid sice vzniklo několik konfuciánských chrámů, ale jednalo se o okrajovou záležitost. Chrámy obývali mniši, kteří se snažili konfucianismus rozšířit, ale nikdy neměli ve společnosti velký vliv (Brown 2006, 15)[4]. Přesto se konfuciánské hodnoty staly součástí japonské společnosti a hluboce ovlivnily japonskou morálku. Mezi hlavní principy konfucianismu, tak jak přišel do Japonska, patřila harmonie ve fungování celku – v rodu, ale i v celém národě. Synovská poslušnost starším a vládci měla zajistit dodržování hierarchie. Výše postavení se měli o své svěřence pozorně starat, což mělo vést k celkové spokojenosti ve společnosti.

Podle těchto zásad byl vybudovaný také právní systém známý jako ricurjósei. Ten v sobě spojoval trestní zákoník, stejně jako pokyny ke správě země. V 8. století se ukázal jako určující pro způsob fungování společnosti. Nicméně systém nebyl aktualizován, a tak v 10. století se jednalo pouze o formální nařízení, která skutečnosti příliš neodpovídala (Ury 1999, 442)[5].

V době, kdy konfucianismus do Japonska přišel, hrály ženy v japonské společnosti důležitou roli. Ale konfuciánská nauka kladla důraz na vedení muže. Z počátku tento konfuciánský přístup působil ve společnosti jisté tření, ale nakonec se prosadil a ženám byla odepřena možnost podílet se na rozhodování. Tento přístup je v japonské společnosti znatelný doposud, ve známém výzkumu Geerta Hofstedeho (věnoval se výzkumu národních kultur) dokonce Japonsko vyšlo jako kultura kladoucí velký důraz na maskulinitu (Jackson, Tomioki 2004, 31)[6].

V období Heian (794–1185) byla na císařském dvoře důležitá konfuciánská představa moudrého panovníka. Podle ní měl panovník právo vládnout jen na základě své moudrosti. Císař tak byl vnímán jako autorita i v oblasti umění a dějin. Formálně na něm spočívala všechna důležitá rozhodnutí, ale skutečnost tomu příliš neodpovídala. Nicméně na císařském dvoře bylo v tomto období velké množství konfuciánských učenců, kteří konfuciánské učení uctívali a rozšiřovali (Ury 1999, 354–356)[5].

Konfuciánské učení vždy kladlo důraz na studium dějin, jejichž znalost měla umožnit lepší směřování v budoucnosti. V Japonsku tak vznikla díla, která přisuzovala japonskému národu výlučné postavení kvůli nepřerušenosti japonské císařské linie (např. Micukuni Tokugawa – Dějiny velkého Japonska). Po vzoru tradičních čínských historických sbírek vznikaly kroniky japonských dějin, které Japonsko většinou představovaly jako harmonický stát fungující podle konfuciánských zásad. Mezi díla tohoto typu patřila již kronika Nihon šoki (720) a v následujícím období vzniklo Šest národních kronik, které společně utvořily velký kompaktní celek (Ury 1999, 359–364)[5]. V Japonsku se i mezi konfuciánskými učenci objevily alternativní výklady dějin. Například Ansai Jamazaki, stoupenec ortodoxního konfucianismu, propojil šintoistické mýty s tradiční čínskou kosmologií, čímž je ze svého pohledu povýšil na stejnou úroveň (Reischauer, Craig 2009, 100–103)[1].

V období Tokugawa (1603–1868) byl konfucianismus naprosto zásadním myšlenkovým a filozofickým směrem pro samurajskou vrstvu. To znamenalo další vlnu studia klasické čínštiny a literatury. Od počátku 18. století se objevují soukromá učiliště, ve kterých se vzdělávali především chlapci ze samurajských rodin. To způsobuje, že naprostá většina státních a odborných spisů je psána v klasické čínštině. Kromě klasické čínštiny je ale v těchto školách kladen velký důraz také na konfucianismus, na který bylo nahlíženo jako na záruku fungujícího státu.

V tomto období byl v Japonsku nejrozšířenější neo-konfucianismus, ale mnozí samurajové se uchylovali i k jiným proudům konfucianismu. Jedním z nich byl například proud konfucianismu učence Wang Jang-minga, který byl v Japonsku známý jako Ójómei. Tento proud se vyznačoval velkým idealismem. Důraz byl kladen především na morální cítění jedince a na jeho osobní rozvoj. Pro samuraje byl tento proud zajímavý také proto, že pro ně bylo jednoduché se ztotožnit s tím, že jednání je důležitější než slova, jelikož samurajstvo bylo od období Ašikaga ovlivněno zenovým buddhismem. Mezi konfuciánskými učenci se našli i takoví, kteří se snažili navrátit k ranému konfucianismu. Tito učenci se věnovali především samurajským etickým normám, často označovaným jako bušidó, neboli cesta samuraje. Mezi myslitele, kteří se zabývali raným konfucianismem, patřili Sokó Jamaga, Džinsai Itó a Sorai Ogjú.

Japonští konfuciánští učenci se v Japonsku vždy zaměřovali spíše na praktické záležitosti – způsob správy panství, hospodářské problémy, ale také kartografie a vzdělávání. Konfucianismus tak od svého příchodu do Japonska hrál důležitou roli ve způsobu fungování země a jeho zásady se zapsaly hluboko do japonského způsobu myšlení.

Citační zdroje