Kokugaku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kokugaku (国学 kokugaku) bylo intelektuální hnutí zabývající se studiem japonské tradice z filologického a historiografického hlediska, doslova přeložitelný jako „věda o naší zemi“, jehož rozkvět nastal v 18. století.

Na kokugaku lze také nahlížet jako na hnutí, jež bylo opozicí ke kangaku(čínská studia s převažujícím vlivem konfucianismu). Ústředním zájmem učenců kokugaku bylo poukázat na kulturní rozdíly Japonska oproti Číně, později vůči Západu (Burns, 2007)[1]. Hlavním náplní kokugaku byla analýza klasických děl japonské literatury, především Manjóšú, Kodžiki či Nihonšoki. Tato díla byla považována za díla bez čínského vlivu, přestože byla napsána v čínských znacích bez kany (Burns, 2007)[1].

Acutane Hirata vysledoval původ kokugaku až k mnichu Keičúovi ze 17. století, který byl požádán Micukunim Tokugawou (1628–1701) o sepsání komentáře k Manjóšú. V tomto textu Keičú napsal, že básním ze sbírky nelze porozumět z konfuciánského, a tedy čínského pohledu, protože starověká japonština byla utvářena na základě víry v japonská božstva. Také se pokusil o rekonstrukci japonštiny z doby Manjóšú a esteticky ji nadřadil japonštině své doby (Burns, 2007)[1].

Většina hlavních představitelů kokugaku pocházela z 18. století. Řadil se mezi ně Hakuseki Arai, jenž sepsal několik historických děl (např. Košicú, Úplné dějiny starých časů) a v rámci lingvistiky se věnoval vztahu mezi psaným znakem a jeho výslovností (Burns 2003, 47)[2]. Dalším byl Mabuči Kamo, který se zabýval například literárně-kritickou analýzou Manjóšú a sepsal o ní dílo Manjókó (Úvahy o Sbírce bezpočtu listů 1760 - 1768), (Švarcová 2005, 195)[3].

Nejvýznamnějším členem hnutí kokugaku se stal Norinaga Motoori, autor 260 děl, mezi nimi Kodžikiden (Komentáře ke Kodžiki, 1822), ve kterém se kromě jiného zabývá teorií jamatogokoro (teorií o tzv. japonské duši), či Gendži monogatari tama no oguši (Skvostně zdobený hřeben - Příběh prince Gendžiho 1793 - 1796), v němž zavádí pojem mono no aware (Švarcová 2005, 216)[3].

Konfuciánský zájem o dějiny ovlivnil i kokugaku: v roce 1906 bylo dokončeno dílo Dainihonši (Velké dějiny Japonska), které inicioval kníže Micukuni Tokugawa (1628–1701) z Mita, psané několika generacemi učenců. Přestože bylo napsáno po vzoru čínských kronik a projevuje se v něm konfuciánský pohled na svět, dějiny Japonska byly pojaty především jako dějiny císařského rodu (Vasiljevová 1986, 303)[4].

Hlavním přínosem kokugaku je rozvoj japonské filologie a růst národního uvědomění Japonců, naproti tomu zde existovalo nebezpečí jeho zneužití nacionalistickými ideology (Švarcová 2005, 216)[3]. Po druhé světové válce vyslovovali někteří kritici, mezi nimi především Masao Marujama (1914–1996), názor, že hnutí přispělo svou ideologií k růstu japonského militarismu a fašismu ve 30. a 40. letech (Burns, 2007)[1].

Kokugaku bylo využito již Acutanem Hiratou, jenž hlásal požadavek národní čistoty kokusui, která by odmítla veškeré cizí filozofické proudy. Tyto myšlenky následně ovlivnily i hnutí sonnó džói (Vasiljevová 1986, 303)[4].

Citační zdroje