Kjótský protokol

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kjótský protokol je dohoda přijatá v Kjótu v prosinci roku 1997, ve které se 35 vyspělých států zavázalo do období mezi lety 2008-2012 snížit emise šesti skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, PFC, HFC, SF6) alespoň o 5,2 % pod úroveň z roku 1990. Protokol totiž vychází z předpokladu, že dlouhotrvající globální oteplování způsobuje lidská činnost, jejímž produktem jsou výše jmenované plyny. Existují však i klimatologové, kteří tvrdí, že globální oteplování je přirozené a v průběhu existence planety Země proběhlo již několikrát. Podle nich tedy nemá smysl snižovat emise a omezovat průmysl.

Ačkoliv dohoda byla vytvořena již v roce 1997, bylo zároveň stanoveno, že vejde v platnost až tehdy, když ji ratifikuje nejméně 55 států, které zároveň budou představovat 55 % celkového objemu světové produkce skleníkových plynů. První podmínka byla splněna roku 2002, kdy dohodu podepsal Island. Druhá podmínka byla naplněna až roku 2004 ratifikací Ruska. Kjótský protokol tedy definitivně nabyl platnosti až 16. března 2005.

Mnohé státy, které významně znečišťují ovzduší, se však odmítly připojit a to včetně největších znečišťovatelů, jakými jsou USA, které se obávaly propadu své ekonomiky, a Čína. Ta argumentuje tím, že ačkoliv je podle naměřených hodnot největším producentem emisí, v průměru na jednoho obyvatele je na tom o mnoho lépe než většina ekonomicky rozvinutých států. Protokolu nepodléhají ani rozvojové země, byť jej ratifikovaly. Někteří odborníci tvrdí, že bez participace USA nebude mít Kjótský protokol patřičný efekt.

V případě, že signatářský stát sníží svoje emise v kontrolním období o víc procent, než je mu Kjótským protokolem uloženo, může rezervu využít v dalším měrném období. Druhou možností je pak obchodování s emisemi mezi jednotlivými státy. Tímto způsobem například Česká republika prodala v roce 2009 emisní povolenky japonské společnosti Micui, což si mohla dovolit díky tomu, že do roku 2008 snížila své emise o 24 % namísto 8 %, ke kterým se zavázala v protokolu. (Ministerstvo životního prostředí 2014)[1] Právě tento systém obchodování mnozí odpůrci považují za jednu z příčin neefektivity Kjótského protokolu. Povolenky se dají totiž získat například vysazením nových lesů, které ale paradoxně v prvních 10 letech můžou zvýšit množství oxidu uhličitého, který se uvolňuje z půdy.

Dále se státy, které Kjótský protokol přijaly, zavazují podporovat politickými opatřeními udržitelné formy zemědělství s ohledem na aspekty změny klimatu. Dále také podpořit výzkum a využívání obnovitelných zdrojů energie a dalších technologií šetrných k životnímu prostředí. Odpůrci ale tvrdí, že pokud vyspělé státy sníží svou potřebu fosilních paliv, stoupne s poklesem ceny naopak jeho spotřeba v rozvojových zemích, tudíž se nic nevyřeší. I přes kritiky nefunkčnosti byl Kjótský protokol v roce 2012 na konferenci v Kataru prodloužen až do roku 2020 a byl dohodnut nový závazek ve snižování emisí – o 18 % oproti výchozímu roku 1990. Hovoří se o tzv. Kjótském protokolu 2. Jediným státem, který prozatím od dohody ustoupil, je Kanada, která kritizuje především neúčast Číny a Indie. V roce 2015 by ale měla být schválena účinnější celosvětová dohoda, která od roku 2020 Kjótský protokol nahradí.

[2][3]

Citační zdroje