Kamo Mabuči

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kamo no Mabuči (賀茂真淵 Kamo no Mabuči, 1697 – 1769) byl japonský národní vědec (viz kokugaku), znalec starověké japonštiny a klasických děl japonské literatury (Manjóšú, Ise monogatari, Kokinšú atd.). Byl také učitelem Norinagy Motooriho. Psal komentáře ke klasické literatuře, slovníky a encyklopedie a také eseje. Stavěl se proti konfucianismu. Považoval japonskou kulturu za jedinečnou a kritizoval čínské kulturní vlivy, kterým podléhala. (Flueckiger 2008, 211, 218-219)[1]

Kamo no Mabuči viděl život ve starověkém Japonsku nedotčeném čínskou kulturou jako život v souladu s přírodou, tj. v souladu s Nebesy a Zemí. Ve starověké japonské společnosti podle něj existovaly přirozeně a nenuceně morální hodnoty, které pojmenovává a vyžaduje konfucianismus, tedy např. lidskost (jap. džin, čín. žen), spravedlnost (jap. gi, čín. i) atd. Původní japonské císařství bylo spravováno v souladu s přírodou a přirozenou morálkou. Legitimita vlády císařského rodu byla prokázána už tím, že nikdy nedošlo k přerušení jeho linie. Když však japonská kultura podlehla čínským vlivům, byly do vlády zavedeny konfuciánské principy a hodnoty. Tím byl soulad vlády s vůlí Nebes a Země narušen.

Konfucianismus je podle Kamo no Mabučiho omezen lidským rozumem. Konfuciánské myšlení je rigidní a násilně kategorizuje, zatímco příroda sama je jemná a prochází postupnými změnami. Proto ji ani nelze vyjádřit a vymezit v lidské řeči, jak se o to snaží konfucianismus svými pojmy. Konfuciánský způsob chápání světa je nesprávný, a proto vede ke zlům. Kamo no Mabuči vyzdvihoval kodó (cestu starověku), která však není navenek tak lákavá a snadno pochopitelná jako konfucianismus. Hlavní ctností starověkých lidí byla jejich přímost. Díky přímosti jednali lidé upřímně a ze srdce. Mohla se u nich sice objevit i touha po moci nebo jiná zla, ale protože vycházela přímo na povrch a neskrývala se, bylo snadné je podchytit. Naopak v konfuciánské společnosti je vše sice krásné na povrchu, ale uvnitř zkažené. Kamo no Mabuči se v učení o své cestě starověku přiklání více k taoismu. Své pojetí cesty starověku sepsal v eseji Kokuikó (Úvahy o japonském smýšlení, 1765), která je koncipována jako rozprava se zastáncem konfucianismu. Prezentuje zde odmítavý názor k filosofii konfuciánských myslitelů Sóraie Ogjúa a Šundaie Dazaie (1680 – 1747), kteří označovali za barbarské starověké společnosti, ve kterých neexistovalo sociální rozvrstvení a vztah mezi pánem a poddaným.. (Flueckiger 2008, 212-219)[1]

Jedním z nejdůležitějších děl Kamo no Mabučiho je jeho podrobná analýza sbírky Manjóšú: Manjókó (Úvahy o Sbírce bezpočtu listů, 1760 – 1769). Je výsledkem jeho dlouholetého studia Manjóšú. Autor ji však nestačil dokončit, a tak jeho žák Moronari Koma (další možné čtení Morošige Koma, 1722 – 1802) sestavil sedmý až desátý svazek na základě jeho rukopisů a další svazky pak zpracoval sám podle poznámek svého mistra. V prvních částech Manjókó se Kamo no Mabuči zabývá záznamy nejstarších lidových písní, které pro něj byly důležité také z myšlenkového hlediska, neboť v nich hledal obraz hodnot a myšlení svázaných s cestou starověku. (Dumoulin 1953, 41-43)[2]

Kamo no Mabuči přikládal velký význam poezii. Vyzdvihoval její schopnost vyjádřit to, co je explicitně nevyslovitelné. Tato kvalita se snoubila s jeho pojetím cesty starověku. Kromě analýzy starověké poezie se věnoval také japonskému písmu. Nesouhlasil se zavedením a užíváním čínských znaků, které byly podle něj příliš složité. Uváděl, že mezi ostatními státy světa (jako je Indie a nebo Holandsko) jen samotná Čína používá tento nevýhodný znakový systém. (Flueckiger 2008, 217)[1]

Citační zdroje