Kamikaze

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kamikaze / Tokkótai / Speciální útočné jednotky (神風 / 特攻隊 / 特別攻撃 Kamikaze, Tokkótai, Tokubecu kógekitai)

Speciální útočné jednotky (z japonského výrazu zkráceně Tokkótai), v zahraničí známé spíše jako kamikaze (božský vítr), byly letecké jednotky japonské císařské armády využívané ke konci druhé světové války. Jednalo se o speciální úderné oddíly letců-sebevrahů, které byly poprvé nasazeny proti spojeneckým jednotkám v boji o Filipíny během posledních měsíců války v Tichomoří. (Vasiljevová 1986, 449-450)[1] Hlavním cílem těchto jednotek bylo zneškodnění válečných lodí. Sebevražedné útočné jednotky byly využity i při bitvě o Okinawu, kdy hromadné útoky japonských letadel potopily 34 lodí a dalších 368 vážně poškodily. (Reischauer 2009, 266)[2] Způsobily tak americkému námořnictvu největší škody, které kdy v bitvě utrpělo. (Encyclopaedia Britannica 2013)[3] Přestože se velení japonské armády rozhodlo obětovat celkem téměř 4000 pilotů, odhady hovoří o pouhé 14 % úspěšnosti při pokusech o potopení lodí. Jejich akce tedy nemohly změnit vojenskou situaci ve prospěch Japonska. (Vasiljevová 1986, 449-450)[1]

K prvnímu použití tohoto druhu útoku došlo v říjnu roku 1944 po několika významných porážkách japonské armády. Po počátečních úspěších sebevražedných jednotek, například potopení americké eskortní nákladní lodi St. Lo, byl plán použití speciálních letek rozšířen a v průběhu několika dalších měsíců podniklo japonské letectvo přibližně 2000 podobných útoků. Kromě letadel, která nesla zvýšené množství výbušnin (nebo nádrží s benzínem) a byla pouze upravená pro tento typ misí, se začaly vyrábět i letouny určené přímo pro sebevražedné útoky. (Encyclopaedia Britannica 2013)[3]

Jelikož byli ale letci spojenecké armády lépe trénovaní, zkušenější a měli lepší letouny než piloti kamikaze, dařilo se jim japonská letadla sestřelovat ještě předtím, než stihla poškodit jejich plavidla. Spojenci postupně vyvinuli účinné taktiky, jak čelit japonským sebevražedným útokům. Protože tento druh ofenzivy ztrácel na účinnosti, pozbyly po čase Speciální útočné jednotky svého významu. K poslednímu využití sebevražedného leteckého útoku došlo na Okinawě 15. srpna 1945.

Přestože letecké sebevražedné útoky Speciálních útočných jednotek značily spíše bezradnost a nedostatek prostředků japonské armády, mezi japonskými občany byly vnímány pozitivně, protože reflektovaly tradice samurajského života – upřednostňování smrti před porážkou nebo zajetím. Piloti se proto na sebevražedné mise hlásili dobrovolně. (Lamont-Brown 2004, 20)[4]

Citační zdroje