Kami

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kami (神) je japonský termín, který by se do češtiny dal přeložit jako božstvo, ale také síla nebo esence. Uctívání kami je zásadním prvkem šintó a zároveň je to na území Japonska nejstarší doložená náboženská praxe. Výraz kami se ale nepoužívá pouze pro šintoistická božstva, ale také pro označení bohů a božstev jiných náboženských tradic, např. křesťanského Boha (kami-sama).

V dávné minulosti bylo za posvátné považováno to, co vyzařovalo zvláštní esenci ki, případně čistotu harai. Označení nějakého předmětu jako kami pak bylo individuální, nebo také kolektivní záležitostí. V šintó se setkáme s termínem jaojorozu no kami, neboli 8 miliónů kami, což neodkazuje ke konkrétnímu číslu, nýbrž symbolicky vyjadřuje, že kami je nekonečně mnoho. Jako kami jsou označována božstva japonské mytologie (známá převážně díky kronikám Kodžiki a Nihonšoki), významné postavy japonské minulosti (např. Mičinaze Sugawara, Iejasu Tokugawa), ale také výjimečně krásné přírodní objekty nebo přírodní procesy (plodnost, úroda) atp. (Williams 2005, 11–16)[1]. Kami se vyznačují tím, že mají větší schopnosti než lidé a mají větší sílu. Tato síla nepramení z žádného společného zdroje, ale jejich posvátnost jim propůjčuje právě jejich krása, velikost, neobvyklost, nebo jen pocit přítomnosti kami (Boháčková – Winkelhöferová 1987, 98–99)[2].

Božstva kami jsou tradičně uctívána v šintoistických svatyních, kterých je v Japonsku velké množství. V těch velkých rituály provádí kněží a jejich pomocnice miko, o malé svatyně se starají místní obyvatelé a rituály v nich probíhají pouze výjimečně. Ve svatyních je kami přítomno v předmětu, který se nazývá gošintai a který je skrytý ve vnitřní svatyni ve schráně. Podoba předmětu někdy bývá naznačena před vnitřní svatyní, jelikož schrána se nikdy neotvírá (často jsou to zrcadla) (Williams 2005, 16)[1]. V případech, kdy je jako kami rozpoznán nějaký přírodní objekt, bývá většinou označen pouze provazcem z rýžových povřísel označovaným šimenawa a na něm zavěšenými papírovými blesky šide. To je obecný způsob, jakým Japonci označují posvátná místa a tato kombinace se nachází i ve svatyních (Matsunaga 1998, 183)[3].

V rámci šintó existuje velké množství proudů, které se v mnohém odlišují. To je také případ rozdílných představ normativního šintó (zastoupeno kněžími) a žitého šintó (lidové představy) o přítomnosti božstva ve svatyni. Kněží omezují přítomnost kami ve svatyni na dobu průběhu rituálu. Totiž kami je před začátkem rituálu přivoláno. To souvisí s tím, že na této úrovni je neustálá přítomnost kami v našem světě nežádoucí, jelikož by nutně vedla k znečištění božstva. Nicméně běžní věřící nepochybují o stálé přítomnosti božstva ve svatyni (Williams 2005, 19–22)[1].

Jako kami jsou označovány i některé výjimečné žijící osoby. Většinou se jedná o světce, nebo mudrce, zvláštní kategorii pak tvoří japonští císaři. Tyto osoby jsou označovány jako žijící božstva, v japonštině ikigami. Pro císaře se pak používají také termíny akicumikami projevené božstvo, nebo arahitogami božstvo v lidské podobě (Beer 2002, 78)[4]. Japonská císařská rodina odvozuje svůj původ od sluneční bohyně Amaterasu ómikami na základě mýtů z kronik Kodžiki a Nihonšoki. Amaterasu seslala svého potomka Ninigiho no mikota na zem, aby ji ovládl. To se podařilo až jeho vnukovi, který je známý jako císař Džinmu. S označením císaře titulem akicumikami se poprvé setkáme v císařských ediktech z 8. století a toto pojetí panovníka se vžilo do podvědomí lidí (Kojiro, 1993)[5]. A v období rozvoje ideologie státního šintó bylo dále podporováno (Havlíček 2009, 126)[6]. Situace se mění až po skončení 2. světové války, kdy císař pod nátlakem okupační správy vydává 1. 1. 1946 prohlášení známé jako tennó no ningen sengen, ve kterém se zříká svého božství a vyhlašuje, že je běžným člověkem (Beer 2002, 78)[4].

Kami překračují dualistické kategorie. Nelze je označit ani jako dobré, ani jako zlé. Povaha kami se mění podle různých faktorů. Jedním z těch základních je to, zda je božstvo řádně uctíváno. Pokud je kami vhodným způsobem uctíváno, lidem prospívá. Pokud je zanedbáváno, tak se hněvá a lidem škodí (Gall 1999, 66–68)[7]. Další zvláštností je, že kami nejsou nutně nesmrtelná a mohou zemřít, jak o tom svědčí příklad bohyně Izanami. V kronice Kodžiki je uvedeno důvod smrtelnosti božstev. Podle mýtu Ninigi no mikoto odmítl nabízenou nevěstu, a tak na něj a na všechny jeho potomky uvalil její otec smrtelnost. A jelikož Ninigi byl dědečkem prvního legendárního císaře Džinmua, tato kletba vysvětluje smrtelnost japonských císařů (Kodžiki 2007, 93–100)[8].

Po příchodu a přijetí buddhismu se v Japonsku velmi změnilo náboženské prostředí. Buddhismus ani uctívání kami nekladlo důraz na výlučnost jednotlivých tradic, a tak se již v kronikách z 9. století (např. Nihon rjóiki, Ruidžú kokuši) setkáme s běžně rozšířeným pohledem na vztah kami a hotoke. V počátku období Heian (794–1185) byla kami vnímána jako neosvícené bytosti podléhající karmě, které nejsou hodny uctívání a jsou snad i na nižší úrovni než lidé. Postupně se toto pojetí měnilo a v polovině období Heian byla kami ztotožňována s bódhisattvy. V tomto období byla ze strany mnichů formulována ideologie hondži suidžaku. Ta učila, že buddhové, kteří chtěli, aby osvícení dosáhli i lidé v Japonsku, se jim představil jako kami. Podle této teorie jsou tedy kami vtělení buddhů a bódhisattvů. To mělo způsobit snadnější přijetí buddhismu v Japonsku (Shimode 2001, 141–145)[9].

Mezi první, kdo se snažili popsat, co slovo kami znamená, patřil Norinaga Motoori (1730–1801), jeden z nejvýznamnějších představitelů školy národní nauky kokugaku. Ve svém díle Kodžiki-den popisuje kami jako něco, co vzbuzuje bázeň a hrůzu. Kami jsou pro něj božstva starých legend, božstva uctívaná ve svatyních. Kami najdeme na nebi i na zemi. Pro pochopení toho, co kami představuje, je důležité si uvědomit, že nejenže existuje velký počet kami, ale že tato božstva jsou od sebe také velmi odlišná. A právě kvůli nekonečné rozdílnosti jednotlivých kami člověk nemůže nikdy plně pochopit jejich podstatu. Tajemnost a záhadnost, která kami obestírá, je důležitým prvkem uctívání kami (Gall 1999, 63–65)[7].

Byron Earhart, badatel v oblasti japonského náboženství, dokonce nazývá kami jádrem kultu šintó. Kami vnímá jako nějakou posvátnou moc, případně ušlechtilou mocnost. Kami prezentuje jako sílu, která je přítomna za každou životní formou. Zdůrazňuje také, že překlad slova kami závisí zcela na konkrétním kontextu, nebrání se ani použití slova posvátnost (Earhart, 1999)[10].

Citační zdroje