Kakure kirišitan

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Kakure kirišitan (隠れキリシタン kakure kirišitan) neboli skrytí křesťané je pojmenování pro japonské katolické konvertity, kteří se po zákazu křesťanství v Japonsku nezřekli své víry. Náboženskou praxi pak byli nuceni provozovat tajně, aby se vyhnuli pronásledování.

Křesťanství přinesli do Japonska evropští mořeplavci v šestnáctém století (více viz heslo katolická církev v Japonsku). Jako jedno z opatření ke stabilizaci nově sjednoceného Japonska však vojenský vůdce Hidejoši Tojotomi (1536 – 1598) vydal r. 1587 edikt proti křesťanům. Tento edikt nezakazoval křesťanství úplně, pouze přikazoval odchod cizích misionářů. Nebyl ale příliš důsledně dodržován. Kvůli obavám z expanzivní politiky Evropanů a také kvůli intenzivní činnosti misionářů, jejich vměšování do politiky a aroganci kněžích vůči šógunátním úředníkům však bylo v r. 1612 křesťanství zakázáno úplně. Byla zakázána misijní činnost a začaly být tvrdě potlačovány skupiny japonských konvertitů. Zvláště třetí tokugawský šógun Iemicu (1604 – 1651, vládl od r. 1623) tvrdě prosazoval zákaz křesťanství. V r. 1630 byl vydán tzv. Kaneiský edikt, který zakazoval dovážet z Evropy a Číny knihy, které propagovaly křesťanství. (Vasiljevová 1986, 242)[1](Sakanishi 1937, 290)[2]

Japonští křesťané, kteří praktikovali svou víru tajně, zůstali odříznuti od katolického kléru. Jednotlivé křesťanské komunity byly navíc odděleny od sebe navzájem, takže chápání katolické nauky se začalo brzy v jednotlivých oblastech různit. Skrytí křesťané neměli přístup k věroučným knihám a mnohdy dokonce ani k Bibli a jejich pojetí křesťanství se značně vzdálilo tradiční katolické nauce.

Od r. 1629 se k odhalení skrytých křesťanů začaly používat tzv. fumie neboli „nášlapné obrázky“. Jednalo se o podobizny Krista či Panny Marie, jejichž pošlapáním měli vyslýchaní dokázat, že se ke křesťanství nehlásí. Ti, kteří odmítli na fumie šlápnout, byli popraveni či mučeni. Katolická církev uvádí, že mezi lety 1597 – 1660 zemřelo mučednickou smrtí 3125 lidí. Od r. 1640 bylo procedura fumie zavedena jako standardní vyšetřovací postup protikřesťanské inkvizice.

Skrytí křesťané museli své náboženství praktikovat v utajení. Namísto křesťanské symboliky se uchylovali k použití buddhistické symboliky, kterou chápali v křesťanském kontextu. Na rodinných oltářích se pak nacházely např. sošky Kannon s téměř nerozeznatelným křížkem okolo krku, nebo s křížem vyznačeným zezadu na hlavě sošky. Takovýmto soškám se říkalo Maria-Kannon. Sošky Džizóa zase reprezentovaly Krista. Modliteb znali skrytí křesťané jen málo. Většinou obsahovaly také pojaponštěná latinská, portugalská či španělská slova a věřící často neznali ani význam modlitby, kterou pronášeli. V r. 1873 vláda Meidži, která nastoupila po pádu šógunátu, zrušila zákaz křesťanství, a mnoho skrytých křesťanů se otevřeně přihlásilo ke katolické církvi. Do Japonska opět přijeli misionáři. Někteří skrytí křesťané ale katolické misionáře odmítli a považovali je za zástupce cizího náboženství. Skrytým křesťanům, kteří se odmítli vrátit ke katolické církvi, se začalo francouzsky říkat les séparés, do japonštiny se pak tento termín překládal jako hanare kirišitan neboli oddělení křesťané. (Whelan 1992, 369-381)[3] (Reischauer 2009, 91)[4]

Citační zdroje