Jokkaiči zensoku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Město Jokkaiči (四日市ぜんそく) bylo již za války díky své výhodné geografické poloze střediskem průmyslu a byla zde vybudována námořní rafinerie, která však byla zničena při bombardování. V roce 1957 zde pak byl vybudován nový petrochemický komplex složený z asi 200 budov, který obsahoval také toho času největší tepelnou elektrárnu v Japonsku, která pro svůj chod využívala ropu s velkým obsahem síry. Veřejnost stavbu uvítala, neboť kromě nových pracovních míst přinesla také rozvoj infrastruktury, včetně vlakového nádraží a dálnice.

Když byl roku 1958 spuštěn nepřetržitý provoz komplexu, lidé z okolí si začali stěžovat na hluk a zápach. Ačkoliv jim úřady daly za pravdu, nepodnikly žádné kroky pro nápravu situace. Situace se stále zhoršovala, a tak se nespokojení obyvatelé obrátili přímo na zástupce továren, kteří však zodpovědnost za problém odmítali. Pod tíhou zvyšujícího se počtu stížností nakonec starosta města Jokkaiči v srpnu 1960 vytvořil „radu pro přijetí protiopatření proti znečišťování Jokkaiči“, která měla za úkol zhodnotit situaci. Během svého výzkumu zjistili mnohonásobně zvýšenou hladinu oxidu siřičitého (SO2) v ovzduší a také zvýšenou úmrtnost, především vinou respiračních chorob.

Ačkoliv lékaři doporučovali, aby byli lidé žijící v blízkosti komplexu přestěhováni, nebylo tak učiněno. Vedení města navíc ani nezveřejnilo výsledky šetření a pod tlakem občanů bylo vydáno pouze prohlášení, že výzkumy ukazují na to, že výskyt astmatu je v této oblasti vyšší, než je národní průměr. Jediným výsledkem nakonec bylo zrušení poplatku u lékaře při vyšetření dýchacích potíží. V roce 1963 byl navíc zahájen provoz sousedního komplexu u města Umaokoši, což zapříčinilo ještě větší rozšíření zdravotních komplikací. Mezi obyvateli se v té době už začíná mluvit o Jokkaiči zensoku (Jokkaiči astma). Na znečištění mořských vod poukázali rybáři, kteří se nastalou situaci snažili řešit nejprve tím, že vyjížděli na lov dál od pobřeží. S postupem času ale i ryby chycené až 8 km od pobřeží začaly být nepoživatelné. Incident se zapáchajícími rybami ale přilákal potřebnou pozornost veřejnosti a rybářům byly jejich ztráty finančně kompenzovány. Jejich snahy o zastavení znečišťování vod ale nebyly vyslyšeny.

První oficiálně známou obětí Jokkaiči zensoku se stal roku 1964 Joširo Furukawa, když pitva jeho těla prokázala vliv znečištěného ovzduší. Zastupitelé města následně ustanovili systém na odškodnění veřejnosti. Jelikož se astma u lidí vyskytovalo i nezávisle na znečištění, byly městskou radou stanoveny 3 podmínky pro uznání nároku na odškodné:

  1. Konkrétní nemoci (průduškové astma, chronická bronchitida, chronický emfyzém plic)
  2. Konkrétní oblasti (místa, kde se zvýšila frekvence výskytu výše uvedených nemocí)
  3. Tři roky trvalého pobytu v dané oblasti

Systém byl původně financován pouze městem, ale japonská vláda hned následujícího roku 1965 rozhodla, že bude podpořen i ze státní poklady a musí se na něm podílet také prefektura Mie a firmy, které jsou se znečištěním spojeny. Roku 1969 byl systém rozšířen na celé Japonsko jako Zákon o zvláštních opatřeních v souvislosti s poškozením zdraví v důsledku znečištění, který se týkal i dalších nemocí spojených se znečištěním. Zajišťoval však pouze vyplácení odškodného a nikterak neřešil samotné příčiny znečištění a nemocí. Roku 1967 pouze 9 obětí z několika set žalovalo společnosti, byli jako mučedníci, sociální tlak proti žalobě byl silný. Několik případů sebevražd postižených lidí ale otřáslo širší veřejností a zrodilo se hnutí na podporu obětí znečištění. Až v roce 1972 soud definitivně rozhodl ve prospěch žalující strany a v Japonsku se uzákonilo povinné měření emisí. K 31. březnu 1984 bylo oficiálně uznáno přibližně 94 000 obětí (SCHREURS 2002, 47)[1].

[2][3][4]

Citační zdroje