Japonská nová náboženství

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Japonská nová náboženská hnutí lze rozdělit do dvou základních skupin podle období vzniku. První bývají označovány jako šinšúkjó – nová náboženství. Do této skupiny patří hnutí, která vznikla, případně zaznamenala zásadní rozvoj, v padesátých a šedesátých letech 20. století. Většina z těchto hnutí měla kořeny v předválečném období. Mezi následovníky nejčastěji patřila dělnická třída, což souviselo s tím, že hnutí se orientovala především na témata jako chudoba a utrpení. Mezi nejznámější hnutí této skupiny patří například Sóka Gakkai a Riššókóseikai. Do této skupiny ale bývají také řazena náboženství, která vznikla již v 19. století, ale 2. světová válka pro ně byla důležitým mezníkem. Jedná se především o hnutí Kurozumikjó a Tenrikjó.(Metraux 1995, 1141)[1]

Během následující dekády se situace v Japonsku výrazně mění, Japonsko se stává prosperující zemí a to se projevilo i na náboženství. Šinšinšúkjó, nebo-li nová nová náboženství, se od předchozích liší nejen obdobím svého vzniku (vznikají od sedmdesátých let 20. století), ale především tématikou. Nová nová náboženství měla velký ohlas u vzdělaných a finančně zajištěných lidí, kteří hledali odpovědi na otázky po smyslu života a vlastní identitě. Tato hnutí se tedy zaměřovala spíše na mystiku a spiritualitu. Do této skupiny pak patřila například hnutí Óm šinrikjó, Šinnjóen, Agonšú a Kjúseikjó. Pro již existující šinšúkjó byla v tomto období důležitá schopnost přizpůsobit se nové situaci, která se ukázala jako podstatná pro schopnost dalšího fungování hnutí. A tak například u Sóka Gakkai můžeme sledovat nové zaměření, které hnutí zajistilo příchod nových členů. (Metraux 1995, 1141)[1] V poválečném období v Japonsku vzniklo velké množství nových náboženských hnutí, která byla krátkou dobu velice populární a následně rychle zanikla, většinou brzy po smrti zakladatele. (Straelen 1962,228)[2]

Existují ale také jiná rozdělení japonských nových náboženských hnutí. Můžeme je dělit podle tradice, ze které nejvíce čerpají. V takovém případě bychom mluvili o hnutích inspirovaných buddhismem (např.: Reijúkai, Agonšú, Sóka Gakkai, Riššókóseikai), hnutích inspirovaných šintó (např.: Konkókjó, Omótokjó, Kurozumikjó) a hnutích inspirovaných křesťanstvím (např.: GLA, Unification Chruch, Šinseikai, Sei Iesukai) (Metraux 1995, 1143)[1]. Toto rozdělení je ovšem problematické, jelikož víceméně všechna hnutí jsou značně synkretická a lze v nich nalézt prvky několika náboženství. Jiné dělení nabízí japonský profesor zabývající se problematikou nových náboženských hnutí Hiró Takagi, který se specializuje na nová náboženství. Ten dělí náboženství do tří skupin podle období jejich vzniku. Do první skupiny patří hnutí z počátku období Meidži, (např.: Kurozumikjó, Tenrikjó) druhá skupina je určena počátkem období Šówa (např.: Sóka Gakkai, Riššókóseikai) a do třetí skupiny se řadí hnutí, která vznikla po skončení druhé světové války (např.: Óm šinrikjó, Agonšú). Uvedená období se ve všech případech vyznačovala tím, že se jednalo o období velkých společenských změn a ekonomické nejistoty. To vedlo k tomu, že lidé nazírali na tradiční náboženství jako na nevyhovující a hledali útěchu a naději jinde. Dalším důvodem popularity nových náboženských hnutí je fakt, že Japonci poprvé v historii zažívají úplnou svobodu náboženského vyznání (Straelen 1962, 229-332)[2]. Nicméně jak je již v japonské náboženské tradici obvyklé, nová náboženská hnutí si většinou nenárokují žádnou výlučnost, nebo nárok na jedinou pravdu. To potvrzuje založení Federace nových náboženství Šinšúkjó renmei v roce 1952, které dokonce vydávalo noviny (Schiffer 1955, 11)[3]. Výjimku tvoří hnutí Sóka Gakkai a Óm šinrikjó. Ta po svých následovnících požadují výlučnou oddanost.

Nová náboženská hnutí se odlišují hlavně tím, že jejich cílem je obnovit a aktualizovat tradiční víry a praktiky, a tak je přiblížit každodennímu životu běžných Japonců (Metraux 1995, 1141)[1]. Charakteristickým prvkem je, že zakladatel dostal pravé učení od božstva. A to buď formou snu nebo zjevení, nebo formou posednutí. Tito zakladatelé pak do okolí vyzařovali charisma a silné sebevědomí, přestože v mládí zpravidla prožili těžké období. Jedním ze společných rysů je také tvrzení, že božstvo zakladateli kromě poselství předalo i schopnost léčit. V mnoha případech se nechávají titulovat jako vtělené božstvo, přinejmenším používají titul mistr (učitel) - sensei. Většina zakladatelů se svým následovníkům osobně věnuje a dohlíží na jejich duchovní vývoj. Mezi další charakteristiky patří tajné učení a tajné rituály, kterých se člověk může účastnit až po iniciačním obřadu. Svým následovníkům hnutí nabízejí, že je ochrání před nemocemi a utrpením na tomto světě, nezaměřuje se nijak výrazně do budoucnosti a už vůbec neřeší situaci po smrti. V nových náboženských hnutích většinou není pevně sestavená hierarchie členů, nicméně organizační záležitosti bývají dobře zvládány díky velké iniciativě jednotlivých členů (Straelen 1962,231–238)[2]. Nová náboženská hnutí často zachovávají šamanistický prvek uctívání předků, který je přítomný ve všech náboženstvích, která jsou pro japonské území typická.(Schiffer 1955, 8)[3]

Nová náboženská hnutí jsou velice úspěšná také díky způsobům propagace. Využívají masová média a oblíbené žánry u mladých diváků. V případě hnutí Óm šinrikjó se jednalo například o komiksy a animované seriály (Metraux 1995, 1141-1154)[1]. Hnutí také často rozdávají propagační knihy a materiály na ulicích a zvou na kázání a přednášky. Výjimkou není ani využití nějaké aktivity. Zájemce se např. zúčastní hodiny tance zdarma, ale na začátku si musí vyslechnout krátkou přednášku o konkrétním hnutí.(Schiffer 1955, 11)[3]

Ekonomicky jsou tato hnutí zpravidla soběstačná. Členové zaplatí při iniciaci jednorázovou částku a pak platí nízké měsíční příspěvky. Nicméně mnozí členové hnutí dobrovolně přispívají vysokými dary, a to ať už z důvodu vděčnosti za uzdravení, nebo pouze jako vyjádření loajality (Schiffer 1955,11)[3]. Takto získané finance pak hnutí může využít ke zvelebování svých sídel. Například hnutí Tenrikjó má své ústřední sídlo ve městě Tenri (prefektura Nara), kde je pro členy hnutí k dispozici vlastní soustava škol včetně univerzity, nemocnice a budovy určené pro kulturní a náboženské účely (Straelen 1954, 5-6)[4].

Některá nová náboženská hnutí v minulosti projevila i své politické ambice. Hnutí Sóka Gakkai ve volbách v šedesátých letech mělo velký úspěch. V roce 1964 tehdejší prezident hnutí Ikeda Daisaku nařídil oddělení náboženské a politické sféry hnutí a tak vznikla strana Kómeitó. V současnosti na japonské politické scéně působí strana New Kómeitó, která vznikla rozdělením původní strany (Straelen 1962, 228)[2]. Také z kontroverzního hnutí Óm šinrikjó v roce 1990 kandidovalo asi 30 členů v čele s Asaharou do sněmovny, nicméně žádný z nich nebyl úspěšný (Metraux 1995, 1151)[1].

Citační zdroje