Japonská filozofie

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Japonská filosofie (近代哲学, kindai tecugaku)

Kindai tecugaku je označení pro moderní japonskou filosofii, která vznikala od období Meidži (1868 – 1912) a byla ovlivněna západními filosofickými směry. Do druhé světové války byly v Japonsku populární především německý idealismus a fenomenologie. V tomto období vznikla také Kjótská filosofická škola. Po druhé světové válce byl v Japonsku populární existencialismus, větší prostor dostal také marxismus. Japonští filosofové se věnovali také analytické filosofii, postmodernismu a tomismu.

Pojem kindai tecugaku zahrnuje moderní japonskou filosofii západního typu. Po pádu šógunátu se Japonsko otevřelo západním vlivům a japonská vláda začala najímat odborníky z celého světa, aby v Japonsku vyučovali jak západním technologiím a vědě, tak i západnímu způsobu myšlení. Filosofii vyučovali na Tokijské císařské univerzitě (Tókjó teikoku daigaku) hlavně Britové, Němci a Američané a později také Japonci, kteří studovali ve Spojených státech Amerických a v Evropě. Za první japonský filosofický časopis lze považovat Meiroku zašši, (Časopis společnosti Meiroku), který začal vycházet v r. 1875 pod patronací spolku intelektuálů Meirokuša (Společnost šestého roku éry Meidži). Společnost Meirokuša byla ovlivněna anglickým utilitarianismem, pozitivismem a materialismem. Její členové zdůrazňovali osvícenecké myšlení přikládající váhu lidskému rozumu, zdravému úsudku a přírodním vědám. Za zakladatele společnosti Meirokuša je považován Arinori Mori (1847 – 1889), ke členům patřili také např. Jukiči Fukuzawa či Hirojuki Kató.

Oblíbeným západním autorem byl na počátku období Meidži (1868 - 1912) J. S. Mill. Vysoce oceňovaný byl také Herbert Spencer. V Japonsku je popularizovali především Jukiči Fukuzawa, Šóiči Tojama (1842 - 1900) a Ernest Fenollosa. Důležité postavení měl v japonské filosofii také darwinismus, jak můžeme vidět např. v dílech Tecudžiróa Inoueho. Mezi první propagátory západní filosofie patřili také Amane Niši a Mamiči Cuda. Oba studovali filosofii v Holandsku na Leydenské univerzitě a později vytvořili značnou část japonské filosofické terminologie. (Riepe 1965, 259)[1] (Piovesana 1955, 170-171)[2] Mezi lety 1875 a 1887 vznikalo největší množství překladů filosofických knih do japonštiny. Zájem byl o filosofy britské, německé i francouzské. Populární byli zejména Kant, Hegel, Fichte, Feuerbach, Schopenhauer, Nietzsche, Natorp, Spencer, Mill, Jevons, a Bentham. Od osmdesátých let se však Japonci nesoustředili pouze na překlady, ale začalo vznikat i množství filosofických prací japonských autorů. (Riepe 1965, 260)[1] Šóiči Tojama spolu s Júdžiróem Motorou (1858 - 1912) představili Japonsku západní psychologii. Nejprve studovali Japonci psychologii podle Alexandra Baina a Herberta Spencera, později také zkoumali pojetí psychologie Maxe Wundta, což byl jeden z prvních kontaktů Japonska s německými myšlenkovými proudy.

Německá filosofie postupně převládla nad filosofií anglosaskou. Především německý idealismus začal být mezi japonskými filosofy velmi populární poté, co se začal vyučovat na Tokijské císařské univerzitě. Japonskou filosofii nasměroval k německému idealismu také císařský dekret z r. 1886, který nařizoval, aby se vzdělání zaměřilo na pěstování úcty k předkům a k císaři. Hegelova filosofie se svou vypracovanou teorií dějinného vývoje těmto požadavkům vyhovovala stejně jako na Hegela navazující německý idealismus.

Vedle německého idealismu se však na Tokijské císařské univerzitě vyučovaly také jiné myšlenkové proudy. Důležité místo zde zastával Raphael von Koeber (1848 – 1923). Tento ruský filosof německého původu vyučoval kromě německé filosofie také řeckou filosofii, filosofii sv. Augustýna a scholastiku. Mezi jeho žáky patřili např. Masaru Kubo (1883-1972), který ve svých dílech pojednával o Platónovi, tomista a katolický kněz Jošišige Abe (1883 – 1966) či znalec Kanta Teijú Amano (1884 – 1980).

Od dvacátých let 20. století začala být populární také Husserlova fenomenologie, následovaná filosofií Martina Heideggera. Heideggerova fenomenologie se dosavadnímu orientálnímu myšlení přibližovala např. svou snahou uchopit skutečnou podstatu věcí. Zájem japonských filosofů o fenomenologii dal vzniknout tzv. Kjótské škole (Kjóto gakuha). Ta navazuje na filosofii profesora Kjótské univerzity Kitaróa Nišidy (1870-1945), jehož filosofie se stala nadlouho hlavním směrem v japonském myšlení. Kitaró Nišida je do dnešní doby považován za nejvýznamnějšího japonského filosofa. Podařilo se mu překlenout rozdíly mezi západním a východním myšlením. Jeho filosofie vyjadřuje orientální mysticismus pomocí západních kategorií. Hlavním bodem jeho myšlení je koncept absolutní nicoty. Jeho specifičnost spočívá v tom, že nevyjadřuje metafyzickou prázdnotu, ale o osobní prožitek prázdnoty.

Jedním z nejdůležitějších představitelů Kjótské školy je Hadžime Tanabe. Před druhou světovou válkou se zabýval vztahem jedince ke společnosti a národu. Po válce začal kriticky zkoumat Kanta, Hegela a Heideggera a zajímal se také o sociální a politická témata. Obrátil svou pozornost také k náboženství a jeho výkladu pomocí dialektiky afirmací a negací. Dalším významným představitelem Kjótské školy byl filosof a historik filosofie Keidži Nišitani, který byl specialistou na filosofii náboženství a řeckou filosofii. Věnoval se také existencialistické filosofii. (Piovesana 1955, 172-175)[2] Ve dvacátých letech se v Japonsku objevil také socialismus, jehož myšlenky přijal např. Katajama Sen. Marxismus (viz heslo marxismus v Japonsku) představil v japonských akademických kruzích ekonom Hadžime Kawakami (1879-1946). Z čistě filosofického hlediska o něm pak pojednával Kijoši Miki. Ve stejné době však začal vzkvétat také nacionalismus a vláda až do konce druhé světové války levicově zaměřené myšlenkové proudy potlačovala. Po druhé světové válce se však politická situace uvolnila a marxismus byl populární např. mezi studenty. (Piovesana 1955, 178)[2] (Riepe 1965, 260)[1]

Po druhé světové válce se Kjótská škola stala centrem existencialismu a její členové se také často přikláněli k marxismu. Mnoho filosofů se začalo zabývat morálními a sociálními problémy a rovněž náboženstvím. V Japonsku také vznikla společnost pro studium evropské středověké filosofie, zabývající se např. aristotelsko-tomistickou ontologií a scholastikou obecně. Tato témata studovali především Sóiči Iwašita (1889-1949), Jošihiko Jošimicu (1904-1945) a Macumoto Masao (1910-1998). (Piovesana 1955, 178, 182)[2]

Japonští filosofové se rovněž věnují analytické filosofii i postmodernismu. Ueda Seidži (1902-1963) se zajímal již během války o anglo-americkou analytickou filosofii a anglický empirismus, který propagoval ve svých dílech. Takehiro Sueki (1921 – ) a Hidehisa Sakai (1934 – ) se věnují Wittgensteinovi.

Japonský postmodernismus se od západního v jistých bodech odlišuje. Západní postmodernismus se vyznačuje nesouhlasem se zavedeným systémem společnosti, japonský postmodernismus však navíc kritizuje import západní kultury a politického systému do japonské společnosti. Zabývá se ztrátou japonské národní identity ve společnosti vystavěné podle západních hodnot. Mezi japonské postmodernisty řadíme např. Takaakiho Jošimota (1924 – 2012) či spisovatele Kódžina Karataniho (1941 – ).

V poválečném Japonsku pokračoval také zájem o fenomenologii, do japonštiny byly přeloženy např. práce Merleau-Pontyho a také práce francouzských postmodernistických filosofů s fenomenologickou tématikou, např. Derridy či Lyotarda. (Miyoshi a Harootunian 1989, xiii-xiv)[3](Hamauzu, 6-10)[4]

Citační zdroje