Jamazaki Ansai

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Ansai Jamazaki (山崎闇斎, Jamazaki Ansai, 1618–1682) se narodil v Kjótu v rodině lékaře. Stal se mnichem v klášteře zenového buddhismu. Nakonec však od buddhismu upustil a přiklonil se ke konfucianismu. Pod vlivem konfuciánských myšlenek napsal knihu Hekii (Odmítnutí herezí, 1647). V tomto spise poukazuje na omyly buddhismu a dává jej do protikladu ke konfucianismu. Buddhismus podle něj postrádal učení o nezměnitelnosti morálních zásad, které podle něj byly klíčové pro lidské jednání. V návaznosti na tento nedostatek nemůže být správná ani buddhistická metoda kultivace mysli. Nemůže být totiž účinná, když postrádá morální základ. Ansai Jamazaki kritizoval také některé neo-konfuciánce, kteří podle něj měli sklony k buddhistickému způsobu uvažování. Jednalo se především o Wang Jang Minga (viz neo-konfucianismus) a Lu Siang-šana. Jamazaki se pak stavěl na stranu neo-konfuciánského myslitele Ču-siho (viz neo-konfucianismus). Ansai Jamazaki chtěl prokázat souvztažnost mezi šintó a učením Ču-siho. Snažil se zdůraznit náboženskou podstatu neo-konfucianismu (Tucker 1998, 23)[1].

V roce 1665 se stal učitelem daimjóa z Aizu, Masajukiho Hošiny (1611–1673). Skrze mocného daimjóa měl Jamazaki vliv na šíření a rozmach neo-konfuciánství v provinciích (Keene, Tsunoda, De Bary 1958, 85)[2]. Ze všech neo-konfuciánských škol v Japonsku 17. století měla škola Ansaie Jamazakiho (známá také jako škola Kimon) nejvíce stoupenců. Hlásili se k ní učenci až do 20. století (Tucker 1998, 23–24)[1].

Jádrem Ču-siho učení byla pro Jamazakiho vnitřní vážnost a meditace, která člověka uschopňuje pro život podle morálních zásad. Duchovní praxe může zlepšit jednotlivce a změnou jednotlivce je umožněno zlepšení celé společnosti. Stejně jako staří Číňané připisoval Jamazaki vnitřní proměnu člověka působení kosmických zákonů. Tato proměna byla ve starých konfuciánských učeních analogická proměně prvků ve vnějším fyzickém světě. Ansai Jamazaki však vliv čínských zdrojů na své učení odmítal a prohlašoval, že v tomto bodě vychází ze šintoismu. V rámci toho vypracoval teorii paralelních proměn probíhajících současně v mikrokosmu (člověku) a makrokosmu (přírodě). Člověk i příroda jsou úzce provázáni a to jak po stránce fyzické, tak po stránce morální. Morální proměna se tak stává nezbytnou součástí vývoje přírody. Člověk tak u Jamazakiho plní ve vesmírném řádu důležitou a zodpovědnou roli (Tucker 1998, 26)[1].

Ansai Jamazaki pečlivě studoval šintoistickou i konfuciánskou kosmologii. Zabýval se astronomií, zvěrokruhem, matematikou a topografií. Na těchto vědách ho zajímala především jejich náboženská stránka (Tucker, 1998, 26)[1]. Pokusil se spojit šintoistické stvořitelské mýty s konfuciánskou kosmologií a šintoistický panteon s konfuciánskými metafyzickými principy. Tomuto spojení konfucianismu a šintoismu se říkalo Suika šintó (Keene, Tsunoda, De Bary 1958, 86)[2].

Podobně jako většina neo-konfuciánců i Jamazaki přikládal velkou roli vzdělání. Jeho rolí bylo především vyjasnění mezilidských vztahů. Vzdělání mělo u studentů kultivovat respekt a oddanost. Jamazaki kladl důraz na tradiční konfuciánské učení o pěti vztazích (viz konfucianismus). Motivací vzdělání nemá být pouze snaha o lepší sociální postavení, ale především má jeho prostřednictvím člověk získat pevné morální zásady a rozšiřovat je mezi ostatní lidi (Tucker 1998, 27)[1].

Jamazaki vykládal tradiční učení o pěti vztazích se zvláštním důrazem na vztah mezi pánem a vazalem. Toto pouto bylo pro tokugawský šógunát klíčové. Na rozdíl od Ču-siho, který kladl důraz na lidskost, považoval Jamazaki za nejdůležitější hodnotu povinnost. Ta totiž přesahovala rámec pouhé rodiny a byla důležitá právě ve vztazích mimo rodinu. Jamazaki a v návaznosti na něj i celá škola Kimon tak vytvořili systém hodnot založený na širší společenské odpovědnosti (Tucker 1998, 27)[1]. Loajalita má být projevována nejenom pánovi, ale v širším měřítku také císaři a vlasti (Keene, Tsunoda, De Bary 1958, 86)[2].

Jamazaki se také zabýval samotnou metodou kultivace mysli. Doporučoval tiché sezení, které mělo přivést člověka do kontaktu s vnitřním věděním. Pomocí tohoto vědění se měl člověk naučit správnému počínání ve vnějším světě (Tucker, 1998, 28–29)[1]. Taková praxe byla ale pro konfucianismus nezvyklá a ostatní učenci považovali Jamazakiho tiché sezení za příliš blízké zenu (Keene, Tsunoda, De Bary, 1958, 86)[2].

Citační zdroje