Jamagata Aritomo

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Aritomo Jamagata (山縣有朋 Jamagata Aritomo, 1838–1922) byl japonský voják a státník. Narodil se v Hagi, které bylo součástí knížectví Čóšú, a pocházel ze samurajské rodiny. Vzdělával se na soukromé škole a absolvoval také kurzy čínské a japonské klasické literatury. Umění boje se naučil skrze praktikování džúdžicu. V začátcích své kariéry pracoval jako policejní informátor. Před restaurací Meidži byl zastáncem hnutí, které pomohlo japonskému císaři ke znovuzískání moci. (Perez 2013, 502)[1] Byl také zvolen velícím důstojníkem přepadových oddílů kiheitai složených z revolucionářů.

Během bombardování Šimonoseki západními mocnostmi v roce 1864 byl zraněn. Po této události si uvědomil, že Japonsko nemá proti Západu šanci. Proto i když se nejprve řadil k odpůrcům westernizace, později své stanovisko přehodnotil. Jamagata se velkou měrou podílel na vytvoření konceptu nové moderní císařské armády, jelikož byl přesvědčen, že tím zajistí skutečnou ochranu císaře. (Jones 2013, 908)[2] Začal proto pracovat na vytvoření nového systému všeobecné branné povinnosti. Aby Čóšú neztratilo vliv, podporoval růst místních pozemních vojenských jednotek i námořnictva. Podporoval vysílání Japonců do zahraničí a studium především ekonomických, vojenských a administrativních systémů.

V roce 1869 se Jamagata jedné takové mise účastnil sám a navštívil několik evropských zemí a Spojené státy americké. Během své návštěvy se zaměřil především na studium vojenských systémů jednotlivých zemí, přičemž nejvíce jej zaujal pruský vojenský vzor. (Perez 2013, s. 502) Po návratu do vlasti přímo spolupracoval s císařem Meidži a stal se náměstkem ministra pro vojenské záležitosti. Když došlo k rozdělení armády na dvě hlavní složky – pozemní armádu a námořnictvo, stal se ministrem války. Když v roce 1873 Takamori Saigó na protest vystoupil z politiky, Jamagata začal pracovat na dalším rozšiřování svého vlivu v politických kruzích. V roce 1877 potlačil povstání vedené Saigóem, a potvrdil tak svrchovanost svého postavení. Když opustil post ministra války, pracoval na dalším vylepšování armády. Podílel se na tvorbě Ústavy Meidži a pracoval také na reformách týkajících se policejních složek.

V porovnání s Hirobumim Itóem byl zastáncem konzervativnější politiky, ale podporoval myšlenku rozšiřování japonského vlivu i na asijském kontinentu. Po přijetí parlamentního vládního systému byl zvolen japonským premiérem a tuto funkci vykonával v letech 1889–1891. Po odstoupení z funkce dva roky působil ve funkci ministra spravedlnosti. Během 1. čínsko-japonské války Jamagata působil na korejském území, ale ještě před koncem bojů jej zdravotní důvody přinutily k nedobrovolnému návratu do vlasti. V roce 1896 odjel jakožto diplomat do Moskvy projednat rozdělení korejského území. V roce 1898 byl povýšen na polního maršála, v témže roce byl znovuzvolen jako premiér a ve funkci zůstal další dva roky.

Nejméně polovina jím sestaveného kabinetu byla složena z generálů a admirálů, kteří podporovali jeho myšlenku expanzivní politiky v Asii. Spoluprací s Velkou Británií vylepšil pozici Japonska na mezinárodní politické scéně. Během rusko-japonské války sloužil jako náčelník generálního štábu a v roce 1907 za své zásluhy získal titul prince. Ve vrcholné politice se pohyboval až do roku 1918. V posledních letech svého života o svou popularitu přišel a zemřel v ústraní. [3][4][5][6][7][8]

Citační zdroje