Jamaga Sokó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Sokó Jamaga (山鹿素, Jamaga Sokó, 1622–1685), učenec z období Edo (1600–1868), byl studentem Razana Hajašiho a byl zběhlý v šintoismu, buddhismu, taoismu i neo-konfucianismu. Věnoval se také studiu vojenské vědy a postavení samurajů v období Edo, kdy nedocházelo k vojenským konfliktům.

Jamaga měl za to, že i v časech míru hrají samurajové ve společnosti důležitou roli. Měli by pěstovat taková umění a ctnosti, aby mohli být příkladem pro zbytek společnosti. Samuraj by měl být ideálem oddanosti povinnostem a morálním principům. Jeho život vyžaduje disciplínu, střídmost, přísnost a rovněž připravenost kdykoliv zemřít. Tyto hodnoty byly již dlouho součástí japonského ideálu válečníka a Sokó Jamaga je převedl do rámce konfuciánské etiky. Sepsal několik prací na téma „cesty samuraje“ a je považován za prvního autora, který se systematicky zabýval konceptem bušidó. K poučení samurajské třídy o těchto svých úvahách sepsal knihu Bukjó šógaku (De Bary, Gluck, Tiedemann 2005 186–187, 190)[1].

Při svém studiu vojenských umění se zabýval strategií, taktikou, zbraněmi a výzvědnou činností. Zdůrazňoval také potřebu zkoumat taktiku a strategii Zápaďanů, kterou Japonci znali od Holanďanů. Kromě tradičních válečnických dovedností kladl Jamaga důraz také na tzv. „mírumilovná umění“, např. studium písma a historie. Studium těchto oborů mělo samurajům posloužit k tomu, aby mohli plnit svou novou úlohu v rámci tokugawského šógunátu. Náplní jejich práce se totiž čím dál více stávala byrokracie a administrativa (De Bary, Gluck, Tiedemann, 2005, 187)[1].

Stavěl se do opozice proti neo-konfucianismu. Pravda byla podle něj vyjádřena už v dílech Konfucia a nové interpretace tohoto učení jsou pouze její pokřivenou verzí. Především odmítal názor, že skrze meditaci „klidného sezení“ může člověk kontemplovat o své vlastní podstatě. Sokó Jamaga měl za to, že skutečného rozvoje může člověk dosáhnout pouze činem a odkazoval se v tomto ohledu na Mencia (viz konfucianismus). Svou averzi vůči neo-konfucianismu vyjádřil v díle Essential teachings of the sages, za jehož publikaci byl později poslán do vyhnanství (De Bary, Gluck, Tiedemann 2005, 188)[1].

Ve vyhnanství obrátil Jamaga svou pozornost k domácím japonským tradicím. Nabyl přesvědčení, že japonská civilizace je nadřazena civilizaci čínské a je vrcholem vší kultury. Tento svůj názor vyložil v díle Čúčó džidžicu (Pravda o království středu, 1669) (De Bary, Gluck, Tiedemann 2005, 188)[1]. Japonská nepřerušená císařská linie je důkazem toho, že právě na japonských ostrovech se ctí zásady synovské poslušnosti a oddanosti. Staré japonské vládce a jejich ministry přirovnává Jamaga ke konfuciánským mudrcům (viz konfucianismus). Jamaga poukazuje na to, že během historie Japonsko nikdy nepodlehlo cizím útokům a z toho je zřejmé, že právě Japonci vynikají v bojových uměních a pěstují všechny ctnosti dávných mudrců: moudrost, laskavost a čest. Jamaga tvrdí, že všechny tyto tři ctnosti jsou důležité a žádná z nich nesmí chybět, má-li být zachována cesta mudrců. Zvláštní pozornost však věnuje cti, kterou vykládá v kontextu bojových umění jako základ samurajského ideálu (Wildman 1980, 173–174)[2].

Ve svých pozdějších dílech se pak věnoval také kosmologii, jejímž předobrazem byla klasická čínská kniha I-ťing (Kniha proměn) (De Bary, Gluck, Tiedemann 2005, 189)[1].

Citační zdroje