Iwakura Tomomi

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Tomomi Iwakura (岩倉具視 Iwakura Tomomi, 1825–1883) byl japonský státník. Narodil se v Kjótu do rodiny níže postavených šlechticů, ale brzy byl adoptován do rodiny s lepším společenským statusem. V roce 1854 se stal komorníkem císaře Kómeie. Přidal se na stranu šlechticů, kteří odmítali vyjednávat se Spojenými státy americkými a odmítali otevření japonských přístavů. Podporoval uzavření domluveného sňatku mezi šógunem a císařovou mladší sestrou, protože nestál o vyhrocený konflikt se šógunem. (Perez 2013, 154)[1] Císařovi věrní však toužili po úplném odstranění šóguna a takový sňatek odsuzovali, a proto byl v roce 1862 Iwakura donucen ze své funkce odstoupit, byl vyhnán ze dvora a několik let strávil ve vyhnanství. Po smrti císaře Kómeie ale dostal svolení k návratu do Kjóta. Po svém návratu podporoval knížectví Sacuma a Čóšú, která usilovala o navrácení veškeré moci do rukou císaře. Iwakura byl jednou z klíčových figur, které vedly státní převrat, jenž byl v roce 1868 završen restaurací Meidži. Po nastolení nové vlády zastával řadu funkcí a podílel se například na vytvoření systému prefektur. V roce 1871 byl navržen jako velitel diplomatické zahraniční mise (viz níže), jejímž cílem bylo navštívit Evropu a Spojené státy americké. Nesouhlasil s postojem Takamoriho Saigóa, který navrhoval tažení proti Koreji. Iwakura byl zastáncem imperiální vlády a stavěl se proti hnutím podporujícím lidská práva. V 80. letech sponzoroval cesty Hirobumiho Itóa po Evropě. Iwakurova mise (1871–1873)

Iwakurova mise byla první zahraniční mise, kterou Japonci podnikli od převratu a od zavedení nového vládního období Meidži. Tomomi Iwakura se o zahraniční cestu začal vážněji zajímat již v roce 1867, ale mise začala být realizována až po nastolení nové vlády. (Perez 2013, 153)[1] Hlavními cíli mise bylo poznávání cizích zemí a řízení diplomatických styků na základě císařské moci. Před oficiálním schválením byly hlavní body mise upraveny na 1) předběžné zahájení diskuze týkající se úpravy nerovnoprávných smluv, 2) studium západních kultur a studium vládních systémů, které by bylo možné aplikovat na japonský systém a pomohlo by jej vylepšit, a 3) vylepšení názorů na Japonsko v cizině.

Iwakurova mise byla vládou posvěcena v říjnu 1871 a zahraniční mocnosti o ní byly spraveny o měsíc později. Iwakura byl zvolen hlavním velvyslancem a jako další velvyslanci mu dělali společnost také Tošimiči Ókubo, Takajoši Kido, Hirobumi Itó a Naojoši Jamaguči. Mise byla zahájena 23. prosince 1871 vyplutím z Jokohamy. Celkový počet důležitých pasažérů činil 107 lidí, z nichž téměř polovinu tvořili úředníci a zbytek byli studenti. (Frédéric 2002, 408)[2] Pasažéři byli rozděleni na tři skupiny – politickou, ekonomickou a vzdělávací. Kromě specifického zaměření se všechny skupiny měly zajímat o cokoliv, co mělo nějakou souvislost s armádou, zbraněmi a vojenským výcvikem. (Perez 2013, 153)[1] 15. ledna 1872 loď dorazila do San Francisca a poté pokračovala do Washingtonu, D. C. Po Americe následovaly Anglie, Francie, Belgie, Německo, Rusko, Německo, Švédsko, Německo, Itálie a Francie. Mise byla zakončena 13. září 1873. Záměr upravit znění nerovnoprávných smluv skončil pro Japonsko neúspěchem. (Sant 2010, 117)[3] Členové posádky se do Japonska ale vrátili s množstvím nových znalostí, které velkou měrou přispěly k modernizaci a k industrializaci země. Ókubo začal usilovat o posílení země vůči zahraničí, Kido se inspiroval parlamentním vládním systémem, Fudžimaro Tanaka po návratu pomohl zavést systém veřejných škol a z dalších členů mise se stali významní odborníci na zahraniční problematiku či důležití vládní představitelé. [4][5]

Citační zdroje