Itó Hirobumi

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Hirobumi Itó (伊藤博文 Itó Hirobumi, 1841–1909) byl japonský politik a první japonský premiér. Je pokládán za jednu ze stěžejních postav období Meidži. Pocházel z chudé rodiny, ale následně byl adoptován do rodiny níže postavených samurajů z provincie Čóšú. Po příchodu cizinců do Japonska v roce 1854 se připojil ke hnutí Sonnó džói a aktivně se zapojoval do bojů proti cizincům. Na počátku 60. let byl společně s Kaoruem Inouem a několika dalšími muži tajně vyslán do Anglie. Po návratu do vlasti a po ostřelování Šimonoseki v roce 1864 působil jako vyjednavač mezi zainteresovanými stranami. Jelikož si uvědomil, že západní mocnosti disponují velikou palebnou silou, rozhodl se pozměnit svůj přístup k cizincům a namísto otevřeného odporu začal westernizaci podporovat. Po restauraci Meidži v roce 1868 měl na starosti zahraniční politiku a finance. V rámci rozvoje zahraničních investic pomohl schválit plán výstavby první železniční tratě v Japonsku. (Perez 2013, 149)[1]

V roce 1870 vycestoval do Spojených států amerických, aby tam studoval finančnictví. O rok později se účastnil Iwakurovy mise a dva roky cestoval po Spojených státech amerických a po Evropě. Po svém návratu se plně začlenil do politického dění. Koncem 70. let pomohl potlačit povstání vedené Takamorim Saigóem a stal se významnou politickou osobností, stejně jako jeho spolupracovník a pozdější politický oponent Šigenobu Ókuma. V roce 1881 lidu slíbil, že do deseti let bude vytvořena nová ústava a vznikne parlament. Ústavu nicméně plánoval vytvořit tak, aby lid nemohl do otázek státu přímo zasahovat, jelikož chtěl z Japonska vytvořit konstituční monarchii.

Novou ústavu vytvářel podle pruského vzoru, který možnost zásadních rozhodnutí týkajících se státu nechával pouze na císaři a na malém počtu nejvyšších představitelů vlády. V roce 1885 se Itó stal japonským premiérem. O několik let později na post rezignoval a v letech 1888–1890 předsedal komisi, která měla posuzovat návrhy týkající se nové ústavy. Je proto považován za jednoho z hlavních tvůrců Ústavy Meidži z roku 1889. (Hunter 1984, 75)[2] V letech 1892–1894 opět vykonával funkci premiéra. Rok po 1. čínsko-japonské válce přispěl k vytvoření Šimonosecké smlouvy. V roce 1898 byl opět zvolen premiérem a plánoval zavedení nových daňových reforem. Itóovy reformy však nebyly opozičními stranami dobře přijaty. V rámci odezvy Itó nejprve rozpustil parlament, a poté odstoupil z funkce. V roce 1900 zformoval Stranu přátel konstituční vlády (Rikken Seijúkai), jelikož doufal, že tímto způsobem dokáže své politické záměry snáze prosadit. Podařilo se mu prosadit daňovou reformu, ale další jeho návrhy neprošly horní komorou parlamentu, a proto později od politických snah upustil a odešel do Ruska. Po rusko-japonské válce působil v Koreji jako velvyslanec a podepsal v roce 1905 smlouvu mezi Japonskem a Koreou. V roce 1906 se stal generálním guvernérem Koreje. Po nepokojích vyzval v roce 1907 korejského krále k abdikaci. (Henshall 2013, 180)[3] V roce 1909 na funkci rezignoval. Během své inspekční cesty do Mandžuska byl zavražděn korejským vlasteneckým radikálem. [4]

Citační zdroje