Ise šintó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Ise šintó (伊勢神道)

V období před 13. stoletím nemělo šintó jednotnou doktrinální nauku, ale větvilo se do řady proudů, které se od sebe mnohdy výrazně odlišovaly. Nicméně právě tato hnutí se v rámci šintó vyznačovala tím, že byla více systematická. Jedním takovým příkladem je i Ise šintó. (Hagiwara 2001, 299)[1]

Svatyně v Ise (Ise džingú) leží v současné prefektuře Mie, v blízkosti města Ise. Navzdory názvu, nejedná se o jedinou svatyni, ale o celý komplex svatyní. Ta nejdůležitější a nejstarší, označovaná jako Vnitřní svatyně (Naikú), je zasvěcena sluneční bohyni Amaterasu Ómikami. (Hagiwara 2001, 302-306)[1] Tento komplex, podle japonské legendy obsažené v Kodžiki, vznikl ve 4. století př. n. l. Údajně jej založila dcera císaře Suinina, která vybírala nové sídlo (dříve byla bohyně uctívána přímo na císařském dvoře) pro Amaterasu více jak 20 let. (Kodžiki 2007, 46-72)[2] Nicméně neexistují žádné doklady o tom, zda císař Suinin skutečně žil. Stáří svatyně v Ise (Vnitřní svatyně Naikú) je odhadováno mezi 3. a 5. stoletím, ale doklady o existenci této svatyně existují až ze 7. století. (Hagiwara 2001, 302-306)[1]

V současnosti je v Ise velký komplex s velkým množstvím svatyní, což je výsledek dlouhého historického vývoje. Původně se jednalo o dvě svatyně – Vnitřní svatyni Naikú a Vnější svatyni Gekú, které jsou stále nejdůležitější. Tyto svatyně byly po centralizaci země v 7. a 8. století velmi populární. Díky této popularitě je navštěvovaly mnohé významné postavy, které svatyním zajistily vysoké příjmy. Ta se tak mohla rozrůstat a rychle si získala privilegovanou pozici nejen ve svém regionu, ale potažmo i v celé zemi. (Hagiwara 2001, 302-306)[1]

O Ise šintó můžeme hovořit od druhé poloviny období Kamakura. (Kitagawa 1988, 242)[3] Důležitou roli v této nauce hrály staré japonské dějiny, japonská mytologie a instituce císaře. Právě v Ise šintó se objevuje myšlenka, že Japonsko je výjimečné díky nepřerušené císařské linii, která začíná u sluneční bohyně Amaterasu. (Varley 1999, 455-457)[4] Přestože nauka Ise šintó vycházela z velké míry z japonské tradice (Kodžiki, Nihonšoki), byly implementovány také principy z buddhistických esoterických hnutí, čínské tradice a taoistické myšlenky. (Hagiwara 2001, 301-306)[1]

S rostoucím počtem návštěvníků bylo potřeba systematizovat nauku. To vyústilo v základní dílo Dai džingú sankei ki (Pouť do Velké svatyně), jejímž autorem byl kněz Cúkai z klanu Ónakatomi. V knize jsou představena božstva, která jsou uctívána ve svatyních v Ise, a mnohé legendy, které podporují nauku Ise šintó. (Hagiwara 2001, 302-303)[1]

Nicméně i mezi kněžími v Ise vládly spory o nauku, jednalo se především o význam božstev sídlících ve Vnitřní a Vnější svatyni. Tyto hlavní svatyně spravovaly dva rozdílné kněžské rody, které soupeřily o vliv. Větší vliv měl přirozeně rod, který spravoval nejdůležitější svatyni. Proto se jednotlivé rody snažily prosadit, že božstvo sídlící v jejich chrámu je důležitější. To se nakonec podařilo prosadit rodu Watarai, který spravoval Vnější svatyni. Božstvo, které zde sídlilo, údajně podle mýtů z Kodžiki a Nihonšoki uzavřelo dohodu s Amaterasu, že budou společně vládnout světu. (Hagiwara 2001, 305-306)[1]

Není úplně jisté, jakým způsobem nauka Ise šintó ovlivnila běžnou populaci, nicméně významně se podepsala na smýšlení vyšší společenské vrstvy během 13. a 14. století. Svatyně v Ise se stala významným poutním místem Japonska a do popředí zájmu se opět dostala v období státního šintó ve 20. století. (Varley 1999, 455)[4]

Citační zdroje