Inoue Tecudžiró

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Tecudžiró Inoue (井上哲次郎, Inoue Tecudžiró, 1854–1944) byl významný učenec a filosof období Meidži (1868–1912) a počátku 20. století, znalec západní filosofie. Zabýval se především etikou a postavením Japonska mezi ostatními národy světa.

Vystudoval filosofii na Tokijské univerzitě, v letech 1884–1890 studoval jako stipendista filosofii v Německu, po návratu začal vyučovat na své alma mater. Navazoval na Kanta, Schopenhauera a Hartmanna, ale v otázce náboženství se odkazoval na východní myslitele, především Wang Jang-minga (viz neokonfucianismus). Na Tokijské univerzitě (Tókjó daigaku) přednášel filosofii, zaměřoval se především na etiku, a jeho přednášky se staly základem díla Rinri šinsecu (Nová teorie etiky, 1883), ve kterém předložil vlastní pojetí dobra a morálky. Pracoval také na převedení západních filosofických a vědeckých pojmů do japonštiny. Vytvořil seznam navrhovaných překladů terminologie západních přírodních věd a publikoval jej v časopise Tójó gakugei zašši (Časopis východní vědy a umění, 1881–1922). Vydal slovník Tecugaku džii (Filosofický slovník, 1881–1884), který standardizoval japonskou terminologii humanitních věd. (Piovesana 1955, 172; Howland 2000, 78)[1][2]

Ve svém díle Rinri šinsecu vystavěl originální etiku s použitím přísné metodologie. Všímá si, že po restauraci Meidži ztratily tradiční konfuciánské hodnoty svou váhu, ale nebyly nahrazeny žádnou novou morálkou. Část textu věnuje zkoumání různých etických systémů a dochází k závěru, že všechny tyto systémy směřují ke šťastnému životu, ale nejsou vystavěny na dostatečně pevných základech. Základy morálky odvozuje Inoue ze „skutečné formy vesmíru“ (učú no hontai). Inoue si všímá, že všechny etické systémy odvozují svou platnost z jakéhosi „vyššího řádu“, avšak žádný z nich neposkytuje empirické vědění o této skutečné formě vesmíru. To je způsobeno tím, že lidské poznání ji není schopno obsáhnout. Etické systémy se tedy uchylují ke zbožštění této podstaty vesmíru, k jejímu uctívání a posvátné bázni. Taková etika je podle Inoueho založená na mystériích, na něčem neznámém, a nemůže být proto považována za etickou "znalost" v pravém slova smyslu. Inoue však tvrdí, že skutečnou formu vesmíru můžeme poznat alespoň částečně. Podle něj je nejdůležitější charakteristikou vesmíru neustálá změna. Tato změna je vyjádřena „zákonem evoluce“, který nejenom že způsobuje neustálý pokrok a vývoj vesmíru, ale měl by se také stát základem etického systému. Lidé i ostatní bytosti se podle zákona evoluce stále více blíží čistotě a dokonalosti. Podle Inoueho etiky máme povinnost neustále se zlepšovat, snažit se naplnit vlastní ideál. Avšak přestože se jedinec musí zlepšovat, nesmí tím narušit hierarchii společenského řádu (Reitan 2003, 6,33-37)[3]

Inoue se také zaobíral otázkou „mezinárodní morálky“. Klade důraz na vlastenecké vzdělání a národní morálku každého národa. Toto vzdělání však nemá být pouhým prostředkem k rozpoutání militantních nálad, jak toho byl Inoue svědkem ve své době. Výchova k vlastenectví by měla vést k tomu, aby japonský lid dovedl své zájmy obhájit i před západními mocnostmi. Poukazuje na to, že ačkoliv západní národy sice hlásají světový mír, ve skutečnosti bezohledně sledují vlastní zájmy. Mají-li správně fungovat mezinárodní vztahy, musí být postaveny na vlastenecké národní morálce jednotlivých národů světa. (Lincicome 1999, 350-351)[4] Tento důraz na zachování japonských národních hodnot se projevuje i v jeho názoru na křesťanství, na které nahlížel značně kriticky. (Piovesana 1955, 172)[1]

Ve svých dílech Nihon jómeigakuha no tecugaku (Filosofie japonské školy Wang Jang Minga, 1900) či Nihon kogakuha no tecugaku (Filosofie japonského starověkého učení, 1902) pojednával o tradičních japonských myšlenkových proudech. Vydal také sbírku esejů Teišicu to šúkjó no kankei (Vztah císařství a náboženství, 1890), ve kterých pojednává o postavení císařské rodiny z náboženského hlediska. (Encyklopaedia Britannica, 2014)[5]

Citační zdroje