Išida Baigan

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Baigan Išida (石田梅岩, Išida Baigan, 1685–1744) studoval konfucianismus a neokonfucianismus, buddhistické texty a také domácí japonské náboženské tradice. Původně pracoval v obchodě, ale své práce zanechal, aby mohl vyučovat svou vlastní filosofii. Postupně si získal posluchače a jeho učení se rozšířilo po celém Japonsku (Keene, Tsunoda, De Bary, 1958, 295)[1].

Věnoval se meditacím, během nichž měl údajně dvakrát zážitky podobné osvícení, které mu odhalily jeho vlastní podstatu a podstatu vesmíru. Tyto vhledy interpretoval na pozadí japonských i čínských filosofických tradic. Především byl ovlivněn Menciem (viz konfucianismus). Souhlasil s ním v tom, že zkoumáním vlastní přirozenosti, může člověk odhalit tajemství vesmíru a porozumět běhu přírody. Toto poznání umožňuje člověku držet se „cesty mudrců“ (viz konfucianismus), která spočívá v udržování konfuciánských „pěti vztahů“ (viz konfucianismus). Také svým studentům doporučoval Išida kontemplativní praxi, která měla uvést jejich mysl do stavu vyrovnanosti a otevřenosti. Při této meditaci se mají všechny vnější předměty jevit jen jako objekty v mysli praktikujícího. Kvůli tomuto důrazu na poznání vlastní mysli a přirozenosti se začalo Išidově škole říkat Sekimon Šingaku (Nauka o mysli a srdci dle Išidy Baigana) (Keene, Tsunoda, De Bary 1958, 295–296)[1].

Ve své době nebyl Išida považován za pravého konfuciánského učence a byl pokládán za příliš nevzdělaného. On sám se ale jako učenec prezentoval, přestože své nedostatečné vzdělání přiznával (Tsujimoto 2014, 25–26)[2]. Třebaže se tedy Baigan Išida sám považoval za nevzdělaného, nebránilo mu to ve vyučování morálních zásad. Zdrojem tohoto vědění totiž byla podle něj jeho samotná mysl, která se dostala během meditace do stavu sjednocení s vesmírem. Pravda se nenachází ve spisech, ale v mysli člověka. Mysl jedince, který si uvědomil svou přirozenost, je totožná s myslí dávných mudrců. Pokud čteme čínské klasiky se znalostí vlastní mysli, jejich význam se nám stane zcela jasným. Baigan byl na základě této myšlenky značně kritický k literatuře jako prostředku k šíření vzdělání. Kladl větší důraz na mluvené slovo a přednášky (Tsujimoto 2014, 29–32)[2].

Jakožto obchodník věnoval Išida Baigan mnoho úsilí tomu, aby z konfuciánského hlediska obhájil postavení obchodníků v tehdejší japonské společnosti. Obchodníci byli totiž považováni za nejnižší vrstvu společnosti, protože sami nevytvářeli žádné hodnoty (viz šinókóšó). Na filosofické učení Išidy Baigana, který z této kasty pocházel, tak bylo nahlíženo jako na podřadné. Išida sám však tokugawský model rozdělení sociálních tříd přijímal a obchodníkům kladl za příklad samuraje, kteří byli v tehdejší společnosti vzorem morálních hodnot. Držel se však Menciovy teorie, že podstatou lidské přirozenosti je dobro a to nezávisle na společenských kastách. (Keene, Tsunoda, De Bary 1958, 297)[1]

Vzdělanost byla podle Išidy prostředkem k lepšímu zvládání každodenních problémů. O tuto teorii se opíralo také úsilí dalších následovníků Išidovy nauky šingaku. Tito učitelé v období Tokugawa (1600–1868) šířili vzdělanost mezi městskou populací (Keene, Tsunoda, De Bary 1958, 297)[1]. Šingaku se stala mezi širokými vrstvami velmi populární. Samotná tokugawská vojenská vláda posléze začala tuto nauku využívat jako nástroj ke vštěpování morálky širokým masám (Tsujimoto 2014, 24, 27–28)[2].

Nejznámějším dílem Baigana Išidy je spis Tohi mondó (Rozhovory města s venkovem, 1739). Materiálem pro něj se staly Išidovy rozhovory s jeho studenty a také s kritiky jeho učení (Keene, Tsunoda, De Bary 1958, 297)[1]. Další z jeho prací je Kenjaku seikaron (Šetrnost: rozprava o správě domácnosti, 1743) a i tato je kompilací otázek a odpovědí (Tsujimoto 2014, 26)[2].

Citační zdroje